Červenec 2019 – BORDERHOLIC

Rozhovor: Fyzioterapie u psů

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Řekněte nám něco o sobě.
Věnuji se péči o pohybový aparát zvířat a jejich lidí :-). Miluju psy, momentálně mám čtyři a to rozhodně není konečné číslo. Z toho dvě border collie a popravdě bych už jiné plemeno asi ani nechtěla. Věnuji se hlavně agility a pasení, cítím tedy velkou odpovědnost, za fyzickou stránku své smečky.

Jak jste se k fyzioterapii dostala?
Vlastně nešťastnou náhodou, kdy si moje Karamelka zlomila nohu při tréninku agility. Vyhledala jsem špičkového ortopeda, nechala ji operovat, nastal těžký klidový režim a spousta času na přemýšlení. Po necelých dvou měsících se dělal kontrolní rentgen, který dopadl na výbornou. Veterinář byl nadšen z rychlé rekonvalescence a doslova mi řekl, že už můžeme dělat i to naše agility. Byla jsem najednou nejšťastnější člověk, že moje holčička už je zase zdravá. Bylo mi však jasné, že k návratu do sportu musíme udělat ještě spoustu kroků. Od kamarádky jsem věděla něco málo o tom, že existuje rehabilitace pro psy a já byla ochotná pro Karamelku udělat cokoliv, aby na ní zranění nenechalo žádné následky. Dostala jsem se tedy do péče naší úžasné Katky, zamilovala jsem se do práce, kterou dělala, jak dokázala pejskům pomoci. Staly se z nás kamarádky a já se s jejími cennými radami a pomocí, začala v oboru vzdělávat a postupně získávat zkušenosti. Tedy i taková hrozná věc jako zranění, kterou si nikdy neodpustím, mě dostala k této nádherné práci a nyní i já mohu pomáhat.

Jaké metody a techniky při fyzioterapii používáte a při jakých problémech jsou indikovány?
Při své práci využívám různorodé kombinace technik. Je to velmi individuální a záleží na specifických potřebách každého klienta. Praktikuji bodovou myofasciální techniku podle Bowena, Dornovu metodu, mobilizace, masáže, kineziotapeing, cvičení na balančních pomůckách a v neposlední řadě Reiki. V krátkosti bych představila tolik populární Dornovu a Bowenovu techniku. Jedná se o moje dvě velmi oblíbené, které ve své praxi denně používám, hlavně v jejich kombinaci. Dornova metoda je o provádění mobilizace kloubů, kostí a obratlů s aktivní účastí svalových skupin. Pracuje se s mírným tlakem do středu kloubu, tím se navrátí do své fyziologické polohy. Zabývá se tedy prací s kosterní soustavou. Oproti tomu Bowenova technika se zabývá měkkými tkáněmi a kontrakcemi v nich – ve svalech, šlachách a fasciích. Pracuje se s body, které jsou křižovatkami krevních a lymfatických cév s nervovými vlákny a meridiány. Touto stimulací pomáháme nastolit v těle homeostázu, vymazat místa bolesti a nastavit tělo k aktivaci vlastních hojivých procesů.
Obě techniky jsou o jemné a plynulé práci s tělem, které vyžaduje naladění se na tělo a mysl klienta. Dochází k odblokování energetických bariér a pomáhají tělu navrátit se k harmonickému celku.
Tyto metody naleznou své uplatnění jako prevence u sportujících a pracovních psů, při blokádách páteře, rehabilitacích po úrazech, bolestivých stavech pohybového aparátu, dysplazii, kulhání bez zjištěného lékařského nálezu, nervozitě, agresi a spoustě dalších problémů.

Vyhledávají Vás majitelé spíše preventivně nebo se věnujete i poúrazovým rehabilitacím?
Více než z poloviny chodí majitelé sportovních a pracovních psů na preventivní ošetření. Lidé si již začali uvědomovat, jak je důležité se věnovat pohybovému aparátu svého psa. Opakovaně po nich žádáme výkony s důrazem na rychlost, přesnost, drive. Na oplátku je tato preventivní péče maličkostí, kterou my jim můžeme poskytnout. Tato prevence probíhá individuálně v závislosti na psovi a sportu, který provozuje. Většinou se vždy odhalí nějaká drobnost, která zatím nepůsobí viditelné obtíže, ale za čas se problémy mohou začít řetězit a z drobného problémku je najednou problém, který psa omezuje nebo mu způsobuje bolest. V každém případě uvolníme ztuhlé svaly a úpony, zmobilizujeme kloubní spojeni a psa připravíme do další zátěže. Také cvičíme na balančních pomůckách, čímž posilujeme svaly, zlepšujeme propriorecepci, koordinaci, uvědomění si vlastního těla. To vše přispívá k lepším výkonům. Věnuji si i poúrazovým terapiím, které vždy probíhají po lékařské péči. A nejlépe na doporučení veterináře. Spolupráce a komunikace je v tomto ohledu nedocenitelná. Terapie poté probíhá velmi individuálně, dle potřeb klienta.

Jaký je rozdíl mezi preventivní a léčebnou (poúrazovou) terapií?
Co vyžadujete od majitelů psů, kteří chtějí řešit konkrétní, již viditelný problém? Je nutné předchozí vyšetření u veterinárního lékaře? Jak při preventivní, tak při poúrazové terapii vždy ošetřuji celé tělo. Při preventivních je například rozdíl péče takový, podle toho jaký sport pes vykonává. Tím pádem zatěžuje některé svalové skupiny více. Při poúrazových terapiích velmi záleží na konkrétním druhu úrazu, společně s majitelem vypracujeme společný plán a postup práce, čeho chceme dosáhnout a jakými metodami budeme pracovat. Ideální je aktivní zapojení majitele, který podle instrukcí cvičí a pracuje s pejskem i doma. Při zjevných potížích je třeba úzká spolupráce s veterinářem.

S jakými úrazy či následky úrazů se při své práci setkáváte? Vyhledávají Vás častěji majitelé sportujících psů?
Naštěstí vážných úrazů nebo poúrazových komplikací není mnoho, ale když, tak nejčastěji se jedná o podvrtnuté klouby prstů, natažené nebo přetížené svaly, funkční blokády obratlů, rekonvalescence po zlomeninách. Z těch nejvážnějších případů jsou to neurologické problémy. Ano, co se týče úrazů, vyhledávají mne častěji psí sporťaci, protože se kvůli provozování sportů zraní častěji.

Co byste doporučila jako prevenci úrazů vzniklých při sportu? Na co by majitelé psů neměli zapomínat před tréninky a závody?
Rozhodně nezapomínat na preventivní ošetření u svého terapeuta. U zdravého psa v kondici, který je bez problémů záleží na míře sportovního vytížení. Ideální frekvence je v rozmezí jednoho až tří měsíců. Dbát na to, abychom psa jen jednostranně nezatěžovali a k tréninkům přidat i jiný druh zátěže. Ideální je plavání, cvičení na balančních pomůckách, procházky přírodou a běh. Při samotném výkonu je třeba před začátkem psa na výkon připravit, zahřát svaly. Po výkonu vždy vychodit a provést strečink. Toto je úplný základ, co pro svého psa můžeme udělat. A musím říci, že na svých klientech pozoruji znatelné rozdíly, kdo opravdu tuto péči psům věnuje a na přípravu těla na výkon a po výkonu dbá.

Přeji Vám hodně aktivně strávených chvil se svými borderkami a bez žádných úrazů!

Úrazy u psů

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Jako úraz označujeme náhlé narušení zdravotního stavu v důsledku nejčastěji mechanického podnětu. Může však jít i o podnět chemický či fyzikální.
Majitelé psů se s méně či více závažnými úrazy setkávají poměrně často. Mezi nejčastější příčiny patří autonehody, pády z výšky a kousné, tržné a řezné rány. Zvýšenému riziku jsou také vystaveni pracovní a sportující psi.
První ošetření většinou provádí majitel nebo nálezce zvířete. Na něm tedy závisí rozhodnutí, zda je potřebné ošetření veterinárním lékařem.
Při poskytování první pomoci můžeme použít zásadu 5T (tekutiny, teplo, transport, ticho, tišící prostředky) známou z humánní medicíny. V případě prostředků proti bolesti však musíme mít na paměti, že u zvířat platní některá omezení. Prvním je absolutní kontraindikace při poranění páteře. Bolest je jedním z obranných mechanismů a při jejím vyblokování může dojít k nepřiměřenému pohybu a často nevratnému poškození míchy.
Dalším omezením je nevhodnost některých humánních preparátů pro psy. U závažnějších traumat a v případě, že se stav zvířete nezlepšuje, nebo se zhoršuje, je na místě transport k veterinárnímu lékaři.

Rozhodnutí o transportu by měly uspíšit následující příznaky:
– Zhoršující se stupeň vědomí, bezvědomí, prohlubující se apatie, dezorientace, krvácení z nosu a uší, nestejně velké zorničky. Příznaky poškození mozku se mohou vyvinout i několik hodin po úrazu.
– Podezření na poranění páteře, kdy by měl transport probíhat na pevné podložce.
– Poranění hrudníku.
– Poranění břicha.
– Zlomeniny dlouhých kostí končetin, poranění kloubů, vazů a šlach.

Velmi často se také majitelé setkávají s kulháním, které může vzniknout v důsledku onemocnění nebo úrazu a může se projevovat s různou intenzitou. Za kulhání považujeme jakékoliv zhoršení schopnosti zvířete volně končetinou pohybovat nebo na ní udržet váhu těla.

Všímat bychom si u svých psů měli neschopnosti normálně jít nebo běžet, neochotě k běžné aktivitě (např. chůze po schodech) a odmítaní zatěžovat končetinu. U mírných poškození (natažení šlach nebo svalů) je nejjednodušší léčbou několikadenní klid. Pokud se stav nezlepšuje, je třeba provést podrobnější vyšetření. Jestliže kulhání postupně mizí, zvyšujte zátěž postupně, nikdy ne najednou. Vyhnout se problémům s kulháním není vždy možné. V některých případech však lze správnou péčí či dohledem zranění předejít. U psů, kteří aktivně sportují, je vhodné zvážit podávání kloubní výživy. Důležitá je ale i správná příprava na samotný fyzický výkon, kdy platí to samé co u lidí: pro snížení rizika úrazu je třeba se protáhnout a zahřát. Stejně tak je ale důležité nepřeceňovat síly psa, průběžně trénovat a nepožadovat velké výkony nárazově.

Zdroje:
http://www.vetonline.cz/kulhani
http://www.02.working-dogs.eu/_ dok_kynologie/pp_pri_zraneni_ psa.pdf
http://dogsmagazin.cz/vse-opsech/zdravi/pece-o-pohybovyaparat

DOGFRISBEE

Zuzana Novotná

BORDERHOLIC 31 – 2/2015 + BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Dogfrisbee – jedna z možností, jak trávit volný čas se svým psem, ať už závodně, nebo jen rekreačně. Jde o sport, u kterého je potřeba tým, čili psovod a pes, létající talíř a dostatečně velký rovný plac. Trénovat tedy může opravdu každý, kdekoli a kdykoli. Ale doporučuji, zejména v začátcích, zajet na seminář, ať se dozvíte jak správně s pejskem začínat a s jakými prvky počkat na později.

Kdy a jak začít
Dogfrisbee je sice sport, u kterého se bez psa neobejdete, přesto 80 % tréninku by měl být trénink pouze psovoda. Házet, házet a házet, to slýcháme na tréninku dnes a denně. Na distanční disciplíny stačí, když se naučíte dobře házet backhand, na freestylove už je potřeba více různých hodů a vše je potřeba se naučit nejprve bez psa, abychom mu špatně hozeným diskem neublížili.
Stejně jako u jiných sportů je potřeba pejska správně motivovat, aby ho frisbee bavilo. Což v tomto případě nebývá problém, zejména u rozených aportérů. Proto se v první fázi tréninku soustředíme na zájem o disk, chytání disku v pohybu házením tzv. rollerů, přinášení a pouštění. Takto je možné trénovat i s mladým psem, samozřejmě ale musíme brát ohledy na věk a netrénovat příliš dlouho! S výskoky není potřeba nikam spěchat, zejména u různých freestylových prvků se vyplatí počkat. Stejně jako psa, který neumí pořádně povel lehni, nemůžete učit odložení za chůze, tak psa, který neumí správně chytat disky, nemůžete učit např. flipy (tj. chycení disku ve výskoku, přičemž se pes otočí o 360°).

Co vlastně takové dogfrisbee obnáší? Co si pod tím představit? Asi správně většina tuší, že člověk hází létající talíř a pes ho chytá. Jak? To záleží na konkrétní disciplíně. Dogfrisbee disciplíny se dělí do dvou kategorií, tzv. distanční disciplíny a freestyle.

Distanční disciplíny
Distanční disciplíny máme oficiálně čtyři, Super Pro Toss & Fetch (SPTF), někdy se také setkáte s názvem Super MiniDistance (SMD), DogDartbee, Paralelní TimeTrial a Quadruped. Všechny distanční disciplíny mají pár společných pravidel, důležitá je vzdálenost, hází se pouze jedním diskem a nemusíte se učit žádné neobvyklé hody.
Při SPTF máte k dispozici hřiště o rozměrech minimálně 40 x 70 yardů (1 yard = 0,914 metrů) a časový interval 1,5 minuty. Hřiště je po celé délce rozděleno na 5 polí dlouhých 9 yardů, kdy pole nejblíže startovní čáře je obodováno 0 body, druhé pole jedním bodem, další dvěma body atd. Uprostřed hřiště je přes celou jeho délku tzv. středovka, tedy prostor, 5 yardů široký, kde je chycený disk lépe bodovaný. V případě, že pes chytí disk ve výskoku, připočte se mu půl bodu navíc, pokud s chyceným diskem dopadne do středovky, získá tým dalšího půl bodu k dobru. Během vymezeného času hází tým tolik hodů, kolik stihne. Do výsledků se mu však započítává pět nejlepších hodů v každém kole. V jednom kole můžete získat maximálně 25 bodů, celkový výsledek udává součet bodů ve dvou kolech SPTF.
DogDartbee je disciplína zaměřená na přesnost. 18,25 metrů od startovní čáry je umístěn střed kruhového terče o průměru 6,5 metru. Tento terč má celkem čtyři kružnice a opět je různými body hodnoceno, kam pes dopadne s chyceným diskem, přesněji řečeno, kde skončí jeho přední nohy. Uprostřed terče je zóna za 100 bodů, kolem ní zóna za 50 bodů, okolo za 30 a nejvíce na okraji terče je zóna za 10 bodů.
Prvně se hází kvalifikační kolo a osm nejlepších týmů postupuje dále do semifinále. V kvalifikačním kole má každý tým 9 hodů a libovolný čas.
TimeTrial je disciplína, kde vyhrává “nejrychlejší” tým. Úkolem v kvalifikaci je, aby pes chytil dva disky za hranicí 20 yardů v co nejkratší době. Tentokrát z kvalifikace postupuje 16 nejrychlejších týmů, kteří se proti sobě utkají ve vyřazovacích duelech. To v praxi znamená, že jsou dvě hřiště vedle sebe a dva týmy startují zároveň. Tým, který byl rychlejší, postupuje do dalšího souboje a pomalejší vypadává.
Quadruped je disciplína zaměřená na dálku. Je to jediná z distančních disciplín, kde mají muži a ženy svou kategorii. V ostatních distančních disciplínách soutěží všichni proti všem.
I quadruped má kvalifikaci. V tomto případě spočívá kvalifikace v tom, že každý hází disk na dálku, aniž by pes chytal. Podle naházených metrů se vytvoří skupiny závodníků a pak se přejde k vyřazovacím kolům. Z každé skupiny, ve které jsou jak lepší, tak horší týmy, postoupí jeden tým do finále. Na závěr dostanou všichni, kteří nepostoupili, poslední šanci a ten, jehož chycený hod bude nejdelší, se přidá k finalistům.

Kde můžete trénovat
Na frisbee závody se sjíždějí lidé z různých koutů České Republiky. Někteří vyrazí jen na nějaké intenzivní tréninky, jiní se schází pravidelně a trénují sami nebo pod něčím vedením. Pro představu pár tipů na tréninky najdete na http://www.discdog.cz/ kontakty/oblastni-kluby

Co potřebujete k účasti na závodech
V dogfrisbee se žádné zkoušky neskládají, na rozdíl od agility či sportovní kynologie. Na závodech tedy nemusíte být nikde členem, nepotřebujete žádný výkonnostní průkaz ani nic jiného. Přehled všech plánovaných oficiálních akcí se dozvíte na webu www.discdog.cz, kde jsou ke stažení propozice i přihláška ke každému závodu. Stačí vyplnit přihlášku a zaplatit startovné.
Závodů se smí účastnit pouze psi starší 18 měsíců. Věk psovoda není ničím omezen. Samozřejmostí je očkovací průkaz s platným očkováním, čipování či tetování povinné není. Na akce je zakázán vstup háravým fenám.

Úspěchy českých týmů
Mezi českými týmy máme spoustu úspěšných závodníků, kteří reprezentují ČR na mezinárodních soutěžích a mistrovstvích. Budeme-li se držet tématu článků, tedy distančních disciplín, pak nesmíme zapomenout na držitele rekordů v quadrupedu.
Jak bylo již zmíněno, quadruped se dělí na kategorii mužů a žen a každá kategorie musí mít svého držitele národního rekordu. Za muže je jím Jirka Piskoř s border kolií Abby (Attractive Abbygaile Fast and Foolish) s hodem dlouhým 91 metrů. Kdo na dogfrisbee závody jezdí, ten však ví, že chlapi se v quadrupedu předhání každým dnem a překonávají nejen své rekordy. Je jen otázka času, kdy Abby chytí disk za hranicí 100 m a stanou se tak držiteli nového, možná nejen českého rekordu. V kategorii quadruped ženy je držitelkou českého rekordu Kristýna Nosková s borderákem Mejzím (Amazing Cloudy ranč). Jejich hod dlouhý 84,16 metru je nejen českým ženským rekordem, ale také rekordem evropským i světovým!

Freestyle
Vault, over, flip, … že vám ta slova nic neříkají? Závodníci v kategoriích freestyle už je berou jako běžnou součást slovníku. Tréninky či závody se bez těchto pojmů neobejdou a vy se v následujících řádcích dočtete nejen, co ty pojmy znamenají, ale co přesně si představit pod pojmem dogfrisbee freestyle.
Freestyle je závodní disciplína, při které má tým složený z psovoda a psa 1,5 – 2 minuty na předvedení vlastní sestavy s využitím maximálně 10 disků a v doprovodu hudby. Čas se odvíjí podle pokročilostní kategorie, ve které tým závodí. Disků mají všichni k dispozici maximálně 10, hodů však mohou naházet libovolný počet. A sestavu? Tu si tvoří každý sám, podobně jako je tomu u dogdancingu, stejně tak i výběr hudby je na samotném hráči. Při disciplíně freestyle máme porotu rozhodčích složenou ze 4 lidí, kdy každý má na starost jinou kategorii (psa, hráče, tým a úspěšnost). Aby jeden člověk stihl sledovat vše, bylo by pro něj hodnocení týmu moc náročné, proto si každý rozhodčí hodnotí jen svou kategorii a následně se sečtou body.
U psa hodnotíme motivaci, zaujetí, schopnosti aportovat, pouštět disk na dálku či přinést do ruky a schopnost kontrolovat své tělo. U hráče pak rozhodčí hodnotí využití plochy, rozmanitost hodů, různé délky, úchopy a typy hodů, organizaci disků, tedy zda mám pořád čím házet a propojitelnost jednotlivých prvků v sestavě. Na to pak navazuje další kategorie hodnocení, která hodnotí tým jako celek. Rozhodčí se zaměřuje na jednotlivé prvky a právě zde se dostáváme k pojmům, které byly zmíněné na úvod článku. V sestavách jednotlivých týmů můžete vidět overy, neboli přeskoky psa přes tělo hráče, a vaulty, tedy odrazy psa od hráče. Hodnoceny jsou i prvky, kdy pes chytá disky na větší vzdálenost od hráče, jde např. o tzv. passing, kdy pes mezi jednotlivými hody proběhne kolem vás. A flip? To je vlastně takové salto, při kterém pes chytá disk. A ještě nám zbývá poslední rozhodčí, ten hodnotí úspěšnost týmu, tedy poměr vyhozených a psem chycených disků. Ve výsledku nám vznikají zajímavé sestavy a to nejen pro jiné hráče dogfrisbee, ale i pro diváky. Pokud tedy budete mít ve vaší blízkosti závody, určitě se vyražte podívat a věřte, že nebudete litovat. A pokud byste chtěli vidět špičku českého a evropského dogfrisbee, pak vás rádi přivítáme v Roudnici nad Labem, kde se 27.-28.8. bude konat 10. Mistrovství ČR a jen o pár týdnů později, 9.-11.9. Mistrovství Evropy v dogfrisbee.

FLYBALL

Sabina Koubková

Když jsem byla požádána, abych napsala co je flyball, myslela jsem si, že je to vtip. Vždyť ho všichni znáte. Jak mám psát o něčem, o čem každý ví a bylo toho napsáno tolik? Půlka z vás ho bude milovat a chválit a půlka z vás nesnášet a kritizovat. Tak budu psát z mýho pohledu – aneb z pohledu člověka, který flyball miluje. Kritikové můžou rovnou otočit na další článek, za pravdu vám totiž nedám.
Zpět tedy k tomu, co je flyball…
Flyball je sport.
Flyball je týmový sport.
Flyball je adrenalinový týmový sport.
A to vysvětluje vše. Prostě je to sport.
S krásami i riziky, jaká sporty obnáší. Našim cílem není mít vystresované, nemocné psy, jak často od neznalců slýchám. Vše je o přístupu majitelů! Naše borderka ve dvanácti letech úspěšně závodila na Mistrovství Evropy, nemá vylámané zuby z boxu, nemá zničené klouby a ani není labilní, přestože se flyballu věnuje aktivně více než deset let.

Ano, zranění se v flyballu objevují. Jak jsem psala na začátku – je to sport. Ale cílem nás všech je tato zranění eliminovat. Stále pro nás je pes náš parťák a nebýt jeho, tak ani my se flyballu věnovat nemůžeme. Oproti některým majitelům psů máme jednu výhodu. Uvědomujeme si, že se psem sportujeme a proto se snažíme zraněním předcházet. Ne, je vytvářet. Pro nezasvěcené naši psi vlastně nic neumí. Ale kde je pravda? Je flyball jen o tom, aby pes přeskákal překážky a přinesl míček? Je nejlepší ten pes, který míčky miluje, aneb (jak se o flyballácích říká) má místo mozku tenisák? Proč nám vadí, když někteří flyball shazují a kritizují?

Na startu stojí čtyři psi, které flyball baví a chtějí běžet. Samozřejmě, že tam můžete mít čtyři uštěkané, uskákané nerváky. My ale takové psy nechceme. (On k tomu člověk postupně dojde sám, že držet takového psa na startu je o jeho psychické i fyzické zdraví.) My chceme psy, kteří se i přes svůj chtíč a touhu běžet dokáží soustředit a být v klidu. Kteří svojí energii neplýtvají zbytečně, kteří se nerozptylují. Jen klidný, soustředěný a vyrovnaný pes dokáže podat maximální vyrovnaný výkon. (Dám ruku do ohně, že opravdoví flyballáci dokáží být ve větším klidu než psi těch, kteří nás kritizují.) Následuje zdolání čtyř překážek. Pro neznalce – prostě snadná rovinka. Pro nás sledování odrazu, výšky a dopadu skoku. K čemu mi je pes, který skáče zbytečně brzy či zbytečně vysoko a díky tomu ztrácí rychlost? I to my psy učíme. Samotný box je něco, co všichni chápou, že se pes musel naučit. (Dle našich kritiků je to totiž jediné, co se na flyballu pes učí.) Principem není, aby pes vzal míček bezhlavě, ale naopak, aby si neublížil. Aby i v maximální rychlosti dokázal své pacičky ovládat. V případě, že pes míček nechytí a ten se mu zakutálí, potřebujete psa, kterého dokážete přesvědčit, aby míček nechal být a běžel za vámi. Nebo naopak aby si ho našel i třeba za boxem a následně se vrátil na dráhu. Stále potřebujete, abyste to byli vy, kdo rozhoduje, co je v dané situaci nejlepší. Flyball je prý velmi snadný, protože psa odměňujeme míčkem téměř okamžitě. Pro laika to tak asi působí. Ale my nechceme, aby získání míčků bylo pro psa tou pravou odměnou. Nastává pak totiž problém, že pes pro míček běží rychle, ale k psovodovi se fláká. My ale chceme, aby běžel plnou rychlostí od nás, i plnou rychlostí k nám. Pes, pro kterého je míček vším, se nechce vracet zpět. Pes, který je nesebevědomý a závislý na páníčkovi, nechce běžet pro změnu od něj. Konečnou fází je samotné střídání psů. Pes běží od boxu a proti němu plnou rychlostí běží druhý pes, který je navíc následovaný svým psovododem. Naopak první pes má v tlamě hračku a svého psovoda několik, v tuto chvíli přibližně deset, metrů před sebou. Opět je potřeba zdravé sebevědomí. A to zvláště ve chvíli, kdy druhý psovod svého psa pustí dříve a psi se míjí ne v bráně, ale na překážkách širokých 61cm. (Což je pro představu polovina překážek na agility.)

Takže ano, máte pravdu – flyball je velmi snadný, pokud jej neděláte pořádně. Stejně jako agility již dávno není o tom překonat 20 jednotlivých překážek. Stejně jako stopařina již není o tom, zda pes dojde do cíle. Stejně jako vrcholem dogdancingu není to, že pes umí couvaný slalom. Flyball dávno není o tom vypustit a přivolat psa. Ano, dá se tak dělat, stejně jako se dají dělat ostatní sporty „jen tak“. A jak je to vlastně s tou fyzičkou lidí a psů? Ve čtyřčlenném družstvu v sobotu, kdy je obvykle méně běhů, pes běží 12x 50 metrů plného sprintu. Navíc ještě běhá tréninky, na kterých si zaběhne dalších přibližně 4x 25 metrů a 4x 50 metrů. Během pěti minut tedy pes běží 1x 25 metrů a 4x 50 metrů. Psovod se fláká, ten běží pouze 12x 25 metrů, plus opět přípravu. K tomuto si ještě přidejte druhý den a zjistíte, že zase taková flákárna to není.

Tak toto byl výpis pro ty kritiky, kteří se nevrhli na následující článek s přesvědčením, že prostě budu psát hlouposti, protože flyball prostě je nebezpečný, psi nic neumí a my ze psů děláme labilní jedince. A info pro ty ostatní. Co to flyball je? Je to hlavně týmový sport, ve kterém jde o to užít si zábavu společně. Nezačíná a nekončí na dráze. Tým jsme i mimo parkur. Nejdůležitější je bezpečnost psů, jestli běhají za 4 sekundy nebo za 5 sekund roli nehraje. I v té nejposlednější divizi člověk zažívá stejný adrenalin jako ti v té první. Každý pes je jiný, každý člověk je jiný. Popis zde byl psán pro ideálního psa, ke kterému všichni směřujeme. Ale každý nějak začínal. A i když váš pes bude na startu šílet, neznamená to, že je špatný. Jen s ním budete mít více práce a z parkuru budete chodit ještě více unaveni. Každý sport má svá pro a proti. Nikdy nebude sport, který osloví všechny. Ale hlavní je, aby vše, co jsme dělali, dělali všichni hlavně s rozmyslem a s ohledem na to, že nejde o nás, ale o naše psí parťáky. Že těm je jedno, jestli mají doma jeden pohár nebo deset. Bude-li daný sport bavit nás, bude bavit i naše psy.

TREIBBALL: Sport pro každého

Za Treibball-klub ČR Magdalena Novotná

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Treibball je poměrně nový sport, který vznikl v Holansku původně pro pasoucí borderky, které zrovna neměly práci, tak aby se nenudily. Později se rozšířil i mezi ostatní plemena a dnes najdeme mezi míči všechny – od papillonů přes různé voříšky až po brazilskou filu. Borderky ale stále patří mezi nejlepší. V treibballu zúročí svoji mrštnost, ohebnost, rychlost, schopnost pracovat na dálku a soustředění se na práci delší dobu bez odměny. Pro borderku je totiž odměnou samotná hra s míči a s vámi!
Oč v treibballu jde? Je to týmová hra, tým tvoříte vy a váš pes. Vy stojíte v bráně a pes musí pod vaším vedením dopravit/doťukat určitý počet gymnastických míčů k vám do brány. Vzdálenost a počet míčů se řídí pokročilostí pejska.
Máme jednu přípravnou a 3 výkonnostní třídy. Do přípravné TRB Z můžete hned, jakmile se pejsek naučí ťukat. Jeho úkolem bude doťukat jeden míč ze vzdálenosti 8 m do brány. Můžete psa libovolně doprovázet po hřišti a průběžně ho motivovat a odměňovat. Až pejsek trochu pochopí směrování a samostatnou práci, přestoupíte do třídy TRB 1. Tam je úkolem dopravit 3 míče na vzdálenost 10 m, ale už bez doprovodu a průběžných odměn. Třída TRB 2 je pak o 6 míčích a 15 m, v TRB 3 je úkolem dopravit do brány 8 míčů na vzdálenost 20m. Kromě času se hodností i další aspekty spolupráce týmu – tedy psa a psovoda.
Hlavní výkonnostní třídy bývají na závodech doplněny treibballovými hrami, které jsou pro diváky velmi atraktivní a psy to také hodně baví.
Hra záleží na fantazii pořadatele, jedinou podmínkou je bezpečnost psa i páníčka. Například pes přeskočí nízké překážky směrem od psovoda a pak doťuká míč uličkou zpět. Nebo pes shazuje pomocí míče kuželky. Také bývají štafetové hry, kde se soutěží v družstvech. Jak říkám, fantazii se meze nekladou a nápadů stále přibývá. A v tom je tenhle sport krásný a jedinečný.
Většinu borderek tahle hra moc baví. Je to akční, je to s balónem a je to s páníčkem. Často se stává, že pejska musíme na začátku nejprve učit klid vedle míčů a pak teprve samotné ťukání.

Treibball klub
V České republice sdružuje zájemce o treibball Treibball-klub. Byl založený partou nadšenců na přelomu roku 2014-2015 a postupně se roz-růstá a rozšiřuje svoji působnost.
Členy klubu můžete potkat na různých předváděcích akcích, kde se snaží ostatním pejskařům treibball ukázat, nebo na soustředěních, intenzivkách a závodech pořádaných pod záštitou klubu. Přehled všech akcí najdete na klubových stránkách.
www.treibball-klub.cz

Jak začít?
Ideálně přijet na nějaký kurz nebo seminář. Dnes máme výcviková střediska v řadě míst v republice. Například Škola pracovní a zábavné kynologie v Herolticích u Tišnova, psí škola Koira v Ostravě, Pesopark v Praze Uhříněvsi a další (více na www.treibball-klub.cz). Další možnost je přihlásit se na facebookový webinář k trenérce Monice Kalábové. Můžete tak cvičit doma v klidu a nechat se vést „na dálku“.
Pokud to chcete opravdu vyzkoušet sami, tak se nechte vést a inspirovat radami a videonávody na klubových stránkách. Ale věřte mi, že efektivnější a zábavnější je učit se a hrát si s partou stejných nadšenců a pod odborným vedením.
Neváhejte a zkuste to. Je to zábava pro jakkoli zdatného psa i páníčka. Treibball není náročný na fyzickou kondici, klouby psa ani psovoda. Začít se dá v každém věku! Je to ideální sport například pro vysloužilé agiliťáky nebo flyballisty, kdy dáte psovi náhradní zábavu do dalších let. Totéž platí i pro psovody. Máme v našich řadách děti i důchodce. Mezi psy na čerstvém vzduchu rozdíly mezi věkem a kondicí mizí.

Život s hluchým psem aneb Popelnicová Ennie

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Byl hezký teplý den a já si užívala na zahradě. Šla jsem si na chvíli lehnout do měkké trávy, která byla ve stínu. Z ničeho nic jsem cítila, jak mě někdo uchopil a někam mě vedl. Říkala jsem si super, jdeme asi na procházku, ale nastoupili jsme do nějakého vozu. Bylo to tam velmi zvláštní, pořád se to nějak hýbalo, doleva, doprava a najednou se zastavilo. Otevřeli se dveře a já viděla, jak zachází slunce. Bylo už šero a my jsme došli k nějakým velkým krabicím, kde to hrozně smrdělo a nikdo tam nebyl. Ta vysoká postava, která chodila po dvou, mě tam nechala uvázanou.
Ze začátku jsem si říkala, že jde asi do obchodu. Jenomže pak už byla tma a já už ani nevěděla co se děje. Usnula jsem a probudila se k ránu. Otevřela jsem oči a stáli nade mnou zase ti dvounozí, ale ti samí to nebyli.
Cítila jsem v nich úplně něco jiného, uchopili mě a zase vzali do auta. Přijeli jsme k nějaké bráně, kde jsem cítila samé ostatní pejsky. Hned jak jsme vystoupili tak mě zase odložili do nějakého kotce. Usnula jsem a k večeru si pro mě zase přišli. Vzali mě do nějaké místnosti, kde byla samá světla. Tam mi píchli velikou injekci a dali mi nějaký prášek. Celých 13 dní jsem byla v tom kotci, kde byli i ostatní pejsci.
Ale co se stalo, přišla pro mě slečna, která mě krmila a vzala mě s sebou do náruče. Přešli jsme venek a přišli zase do nějaké místnosti, kde byla jedna menší dvounožka. Ta si mě vzala hned do náruče a začala pusinkovat, tohle jsem snad nikdy nezažila, bylo to neuvěřitelně krásné. Položila mě na zem a zavolala něco jako „pocem“. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale vynořil se takový veliký hnědý pes. Byl obrovský a jmenoval se canisterapeutický pes. Měl to takhle napsané na vestičce.
Doufám, že jí nebude vadit, že jsem hluchá, protože kvůli tomu mě přeci vyhodili. Ta slečna mě vzala ven na trávu, kde jsem běhala s tím velikým psem. Najednou si podaly ty dvě dvounožky ruku a řekly si nashledanou. Šli jsme zase do velikého vozu a jeli pryč. Ten den byl pro mě velice náročný, přešla jsem z místa na místo, kde jsem to vůbec neznala. Uviděla jsem takový obří dům, kde se otevřely dveře. Těm dveřím se říkalo domov.
Doufám, že jste si tenhle příběh přečetli a už víte, proč jsem Popelnicová kráska Ennie. Jinak teď se mám dobře. Maminka o mě pečuje a pořád děláme nějaké blbosti. Jsem hrozný skokan, prý jsem ta nejlepší fenečka, kterou kdy měla.
Proto říkám, jestli chceš udělat radost někomu, ale i sobě, tak NEKUPUJ ale ADOPTUJ.

Jelikož se mě hodně lidi ptá, jaké to je žít s hluchým psem a jaký je normální den takto hendikepovaného psa, ráda bych na to odpověděla zkrácenou verzí. Začnu tedy u normálního pracovního dne. Ráno, když Ennie vstane, leží se mnou v koupelně, dokud neudělám ranní hygienu. Následuje ranní venčení v podobě vypuštění divé zvěře. Sejdeme schody, já otevřu dveře a oba moji psi vyběhnou ven a konají. Když odejdeme za barák, tak se začnou honit po celém dvoře a Ennie u toho začne štěkat. Po vyvenčení se odebereme domů, kde musím En osprchovat podvozek, protože ho má špinavý. Zavírám vchodové dveře s tím, že jim říkám „Za pár hodin se vrátím“. Ennie jen ručně ukazuji a hladím.

Po cca 6ti hodinách přijdu domů. Otevřu dveře a vylítne na mně hnědá velká příšera jménem Gary. Při přivítání Garyho hledám malou Ennie, když jí najdu, nechám jí stále spát, ať se mě nelekne. Jakmile se Ennie vzbudí, hledá mě po bytě a skáče mi do náruče, jakoby mě neviděla celý život. Nejhezčí na přivítání je Ennin úsměv, při kterém je to to nejroztomilejší stvoření na světe. Jakmile odhodím batoh ze školy,beru do ruky obojek, který jim přetáhnu přes hlavu. Celí natěšení utíkají ze schodů dolů a stojí u schránek.

Když otevřu dveře od baráku a psi zjistí, že jsou na vodítkách, chovají se jako tažní koni. Po tomhle dostanou vyhubováno a už se chovají jako mladé celebrity. Krásně chodí u nohy a ani si neodběhnou na malou. Dojdeme k louce, kde nás většinou čeká nějaký psí kamarád a já psy vypouštím z vodítka. Ennie se rozběhne všechny pozdravit a při vracení má klacek v hubě. Projdeme krásnou louku a vyrážíme do lesa. V lese se chová jako normální pes. Občas se v půlce zastavíme a něco pocvičíme.

Cca po 2 hodinách vyjdeme opět na louku, kterou jen rychle přeběhneme domů. Při příchodu domů vykoupu Ennie a ta si jde na chvíli schrupnout, bohužel to netrvá dlouho a ona mi donese tenisák ve stylu „vezmi ten balon a hoď mi ho daleko“. Po opakovaném vyhození z pokoje, když se učím a nemám čas jí házet balonek, jdu pro ni a vezmu si ji na klín. Zavírám sešit a říkám „jdeme ven?“.
Když dojdeme z malé procházky domů, sedí u stěny a chtějí večeři. Jdu k vaně a beru maso. Dávám ho do misek a krájím zeleninu, kterou tam přidávám. Vezmu misky a pokládám na zem – když se na mě psi dívají, zda už můžou, mávnu rukou a oni se vrhají rovnou do misky plné masa. Potom co dojí, vezmu jim misky a položím je na kuchyňskou linku. Ennie leží na posteli a už chrápe.

Kolem desáté jdeme ještě naposledy ven a pak se ukládáme ke spánku. Život s hluchým psem, je úplně stejný jako s normálním psem. Občas je to těžší, občas lehčí. Má to svá pro a proti, která jsou u každého psa. Největší riziko je vběhnutí do cesty a ztracení se. Kdyby mi Ennie vběhla do cesty, myslím, že by ji hned srazilo auto, protože ona neslyší odkud které auto jede. Při ztracení už takový strach nemám, jelikož má výborně vyvinutý čich a došla by domů, pokud by jí nikdo neukradl. U nějakých triků to je občas těžké, protože mi dochází nápady na nějaké znaky, ale to se vždy nějak zvládne. Nejlepší to je asi u agilit a u coursingu, kde díky svému hendikepu neslyší okolní zvuky a je tak na rozdíl od spousty jiných psů v klidu.

Říkali jsme ji Loch Ness(ka) Příšera

Eva Cecil

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Narodila u Šárky Barcalové v Praze, 4. července 2000. Ten rok jsme plánovali zůstat v Praze celý podzim až do Nového Roku, ideální čas na počáteční vychování malého štěněte. Měla jsem přesný plán nepodlehnout nástrahám roztomilých štěňat – a všichni víme jak oni to s námi umí – ale provést profesionální výběr a částečnou zkoušku povahy štěněte, které bude mým partnerem a mojí pravou rukou v záchranařině, se specializací na mrtvé pachy.

Hmmmmm, a zde asi tušíte jak to dopadlo. První štěně, které jsem vzala do ruky, a už jsem v tom lítala, zamilovaná až po uši jak začátečník. Nessie (Celzi Coly Queen) si moje ruce hezky přidržela drápkama a pak se tvářila jak neviňátko. Podezíráme ji, že dobře věděla co dělá, potřebovala zvítězit nad svými konkurenty ze stejného vrhu a to se jí povedlo na 100%. Ale kdo opravdu zvítězil – jsem byla já. Stala se z ní moje neúnavná, hravá, chytrá a učenlivá, poctivá a veselá partnerka na příštích 15 let. Spolu jsme složily přísahu pro Santa Clara County Sheriff ’s Office a spolu jsme se staly členkami NASA Disaster Assistance Rescue Teamu (DART).

Nessie odvedla stovky dní poctivé práce pro městskou a státní policii ve státech California, Nevada, Montana, Arizona, Colorado, Texas, Michigan, Indiana a Louisiana. A když nás FBI povolala na pomoc při vyhledání ostatků po raketoplánu Columbia, Nessie odvedla 10 dní vyčerpávající práce v obtížných podmínkách. Její vycvičený nos musel denně rozhodovat jestli “věci” spadlé na zem jsou lidské nebo ne. Nespletla se ani jednou.

I v Čechách po sobě nechala Nessie kus poctivé práce, když pomohla antropologům označit starý hrob v místě, kde prý by to oni nečekali. Ale věřili jí, místo odkryli a k jejich překvapení našli zachovalý hrob datovaný na rok 450 nl. A v něm vedle nebožtíka také našli neporušenou skleněnou vázu Románského původu.
S Nessie jsme se rozloučili letos v lednu 2016, bylo jí 15 a 1/2 roku, zemřela na stáří. Její duše je tu s námi a stále bude – dokud my budeme.

Import EU – vzteklina

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Rozhodnutí Členských Států týkající se použití výjimky ohledně podmínky očkování proti vzteklině u mladých psů a koček

Členské Státy mají možnost zvážit, zda umožní na své území vstup mladých psů, koček a fretek“, tzn. psů, koček a fretek, kteří jsou:

mladší 12 týdnů a nebyli očkováni proti vzteklině
ve věku 12-16 týdnů a již byli očkováni proti vzteklině, ale dosud nejsou plně chráněni (tj. nebyl splněn požadavek doby počátku platnosti u očkování proti vzteklině).

Mladí psi, kočky a fretky mohou být přesouváni:

do Členského Státu z jiného Členského Státu pro nekomerční účely v souladu s Článkem 7 Nařízení (EU) č. 576/2013 (viz výjimky)
do Členského Státu ze třetí země pro nekomerční účely v souladu s Článkem 11 Nařízení (EU) č. 576/2013 (viz výjimky)
za účelem obchodu v souladu s Článkem 10 Směrnice 92/65/EEC (viz výjimky)

Mladí psi, kočky a fretky nemohou být přesouváni za účelem importu.

VÝJIMKY ohledně očkování proti vzteklině:

Členské Státy mohou povolit na své území vstup mladých psů, koček a fretek, kteří jsou mladší než 12 týdnů a nebyli dosud očkováni proti vzteklině, nebo kteří jsou ve věku 12-16 týdnů a již byli očkováni proti vzteklině, ale dosud neuplynulo 21 dní od dokončení základní vakcinace proti vzteklině.

V takovém případě musí být zvířata doprovázena:

prohlášením majitele (vypracovaném v souladu se vzorem stanoveným v Části 1 Přílohy I Nařízení (EU) č. 577/2013) přiloženým k cestovnímu pasu zvířete v zájmovém chovu o tom, že od narození až do doby přesunu zvířata nebyla v kontaktu s volně žijícími zvířaty druhů, které jsou náchylné na vzteklinu, nebo
jejich matkou, na které jsou stále závislé, z jejíhož pasu je prokazatelné, že matka byla před jejich narozením očkována platnou vakcínou proti vzteklině

Vezměte prosím na vědomí, že:

„ANO“ znamená „Souhlasím se vstupem mladých psů a koček na území státu.“;
„NE“ znamená „Odmítám vstup mladých psů a koček na území státu.“

ČLENSKÝ STÁT	Článek 7 Nařízení (EU) č. 576/2013	Článek 11 Nařízení (EU) č. 576/2013	Článek 10 Směrnice 92/65/EEC
BELGIE	NE	NE	NE
BULHARSKO	ANO	NE	ANO
ČESKÁ REPUBLIKA	ANO	ANO	ANO
DÁNSKO	ANO	ANO	ANO
ESTONSKO	ANO	ANO	ANO
FINSKO	ANO	NE	ANO
FRANCIE	NE	NE	NE
CHORVATSKO	ANO	NE	ANO
IRSKO	NE	NE	NE
ITÁLIE	NE	NE	NE
KYPR	NE	NE	NE
LITVA	ANO	ANO	ANO
LOTYŠSKO	NE	NE	NE
LUCEMBUR- SKO	ANO	NE	NE
MAĎARSKO	NE	NE	NE
MALTA	NE	NE	NE
NĚMECKO	NE	NE	NE
NIZOZEMÍ	NE	NE	NE
POLSKO	NE	NE	NE
PORTUGAL- SKO	NE	NE	NE
RAKOUSKO	ANO	ANO	ANO
RUMUNSKO	ANO	NE	ANO
ŘECKO	NE	NE	NE
SLOVENSKO	ANO	NE	ANO
SLOVINSKO	ANO	NE	ANO
SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ	NE	NE	NE
ŠPANĚLSKO	NE	NE	NE
ŠVÉDSKO	NE	NE	NE
ŠVÝCARSKO	ANO	ANO	ANO
NORSKO	NE	NE	NE

Co je to krevní linie?

Nicole Rhodes (Rhodes’ Stockdogs)

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Občas se můžeme setkat se nepochopením některých výrazů, zvláště u začátečníků v chovu, kteří nemají dostatek znalostí a zkušeností, a kteří někde daný výraz zaslechli, ale ne zcela rozumí jeho přesnému významu. Případně se dokonce mohli setkat s nesprávným použitím daného výrazu, a pouze v šíření tohoto omylu pokračují. Titulek tohoto článku zní „Co je to krevní linie?“, ale věnovat se budeme více souvisejícím pojmům.
Když se mluví o krevní linii, můžeme mít na mysli psy, kteří mají v rodokmenu konkrétního předka, a nebo můžeme mluvit o linii jednoho chovatele. Pes je součástí chovatelské linie, pokud chovatel (nebo více spolupracujících chovatelů) vybíral chovné páry pro jednotlivé rysy po několik generací. Pokud je zapojeno více generací a chovatel se zaměřoval na specifické znaky, často zjistíme, že výsledky v dalších generacích jsou více předvídatelné. Očekávaný „typ“ psa je pak přesně stanoven a často je ostatními snadno rozpoznatelný pro svůj typický vzhled nebo pracovní metody.
Pořídit si psa a fenu a chovat na nich není linie! Výsledná štěňata jsou váš chov, ale ne vaší chovatelskou linií. Někteří psi mohou mít v sobě několik krevních linií, ale neměli by být považováni za příslušníky konkrétní linie, pokud sami nebyli součástí výběrových kritérií chovatele dané linie. Jediné křížení provedené jinak, než jak by to udělal chovatel dané linie, může zcela změnit typ „výsledného“ psa. Také bychom neměli pouze na základě pohledu do rodokmenu tvrdit, že daný pes je z konkrétní linie jen proto, že se jméno chovatele objevuje několik generací zpátky, a už vůbec ne jen proto, že se toto jméno objeví na posledním řádku! Bylo by to v lepším případě hloupé a svědčící o neinformovanosti autora výroku, v horším případě naprostá lež při inzerci vlastního psa.
Podívejme se tedy do průkazu původu a proberme co tam vidíme…

ČTENÍ RODOKMENU:
Zde je průkaz původu mého psa jménem Bart. Průkaz původu American Border Collie Association nám dává docela dost informací, dokud se nedostaneme až za prarodiče – dále už je zde uveden pouze majitel psa v době, kdy byl ten průkaz původu vyroben, namísto jeho chovatele. Informace které z tohoto dokumentu můžeme získat jsou také omezeny tím, koho známe. Například, Deborah Meier a Waybe Bamber jsou dva lidé, kteří spolu spolupracují za účelem chovu a selekce psů. Pokud bych je neznala, mohla bych se mylně domnívat, že se jedná o dva naprosto odlišné chovatele, a ne o jednu chovatelskou stanici.

Tento dokument nám říká, že Wayne a Deborah vlastnili psy jménem Jake a Vicki, kteří spolu měli štěně jménem Ricky. Takže bychom mohli říct, že Ricky pochází z chovu Wayne a Deborah. Nemůžeme říct, že to je jejich linie, protože přestože vybrali Rickyho rodiče, ani jedno ze spojení, ze kterých pochází Jake a Vicki, nebylo jejich výběrem. Následně Wayne a Deborah použili Rickyho na nakrytí Tory, a tím vznikl Bart. Bart tedy pochází z jejich chovu, ale současně už můžeme říct, že je první generací jejich krevní (chovatelské) linie. Je zde již několik generací selekce, o kterou se daný chovatel snaží. Na stanovení skutečně konzistentního typu je ale potřeba ještě více generací.
Abychom získali přesnou představu o Bartových předcích a jaké krevní linie nebo kritéria selekce byly vybrány, musíme použít jiný zdroj informací. Pro hledání hlouběji v minulosti často doporučuji online databázi The International Border Collie Association (http://cloud.easypedigreedb.com
/ibca/195). Informace zde uvedené nejsou vždy na 100% přesné, protože jsou ručně zadávané z mnoha různých zdrojů, nicméně přesto to může být užitečné. Tato databáze nám ukáže nejenom majitele, ale i chovatele každého psa (pokud je tato informace k dispozici), a někdy i datum narození a barvu.
Pokud se podíváme na Bartova otce Rickyho (Ricky ABC 342477), můžeme velmi rychle určit, že jeho otec Jake patří do linie Pete Carmichaela. Vidíme, že se podílel na nejméně čtyřech generacích, a možná i více, pokud bychom se podívali dále do minulosti.
Na straně Rickyho matky Vicki nevidíme na první pohled žádnou jednoznačnou linii. Můžeme říci, že její babička Meg se zdá být součástí linie Nyle Sealinea, a že rodina Kuykendallových se podílela na straně dědečka (neznám tuto rodinu tak dobře, abych dokázala říct, zda při selekci spolupracovali, vzhledem k tomu, že je zde uvedeno hned několik Kuykendallů). Je zde tedy patrná chovatelská linie na obou stranách rodokmenu Vicki, ale ona sama není výsledkem chovatelské liniové selekce.
Podíváme-li se na Bartovu matku Tory (Tory ABC 323476), můžeme vidět, že její otec Pete je z linie Toma Forrestera. Tory sama a strana její matky je trochu komplikovanější. Můžeme zde nalézt jméno McCall v několika různých generacích, ale nestačí to k tomu, abychom to nazvali jejich linií. Tory sama pochází z McCallovic chovu, ale chovatel její matky Jessie byl někdo jiný. Otec Jessie, Katch, byl v majetku McCallových. Jessie je tedy možná „připouštěcím poplatkem“, tedy štěnětem, které majitel krycího psa dostal namísto peněz za krytí, a nikoliv konkrétním výběrem McCallových. Sám Katch je dost možná také „připouštěcím poplatkem“, protože jeho otec byl v majetku McCallových, narozdíl od jeho matky. Je možné, že McCallovi spolupracovali s ostatními chovateli na selekci těchto psů, ale s informacemi které máme můžeme dojít pouze k závěru, že Tory je z jejich chovu, nikoliv linie.

ZALOŽENÍ LINIE
Existují lidé, kteří odchovali mnoho generací psů, ale nikdy nevytvořili rozpoznatelnou linii; pouze chovali psy, ale neselektovali typ! Rozpoznat různé znaky u psa a feny vyžaduje pečlivé zvážení a poctivost k sobě samému, stejně tak důsledná selekce těchto znaků u výsledných štěňat. Zabere to mnoho generací, mnoho štěňat, nějaké úspěchy, spoustu neúspěchů, a pravděpodobně i nějaké příbuzenské křížení (imbreeding), abychom vytvořili rozpoznatelný typ. O to obtížnější je selekce, pokud vybíráme na základě pracovních schopností – je třeba počkat, dokud štěně není dost staré, aby bylo poznat co je v něm – tedy mnohem déle než při selekci na základě fyzických rysů. Jen málo lidí má čas a prostředky, aby se tomu mohli dostatečně věnovat. Problém je, že většina chovatelů nemá za cíl vytvoření skutečné linie. Jsou jednoduše šťastní, když odchovají nějaké použitelné psy.

Pár věcí k zamyšlení, pokud byste chtěli vytvořit linii:

Mějte jasnou představu o tom co chcete vytvořit. Pokud nedokážete rozpoznat, co chcete, nikdy to nenaleznete.
Kontrolujte jednotlivé znaky daného psa. Naučte se rozpoznávat jednotlivé kousky, které tvoří celý balíček. Stejné chování nemusí mít stejnou příčinu u různých psů! Proniknout do problematiky může pomoci knížka od autora Tully Williams s názvem „Working Sheepdogs – A Practical Guide to Breeding, Training, and Handling“. To se týká i těch, kteří chtějí chovat psy ke kravám; řeší typické pracovní metody psa a zda se hodí pro práci s ovcemi nebo dobytkem.
Buďte důslední! Spojení dvou psů kteří „dobře pracují“ vám nepřinese požadovaný výsledek, pokud oba psi „dobře pracují“ se zcela odlišnými metodami. Křížení podobných pracovních metod bude mít mnohem pravděpodobněji za následek stejné schopnosti i u štěňat. Dejte pozor na zdvojnásobení znaků, které nechcete.
Ponechání jednoho štěněte a prodej ostatních po odstavení vám jen málokdy dá jasný obrázek o tom, co vzniklo z daného spojení. Rozdílná prostředí a schopnosti handlera mohou přinést opravdu velmi odlišné výsledky. Dejte si také pozor na to, zda je popis majitele opravdu relevantní. Různí lidé vidí a popisují věci velmi odlišně. Pes, kterého někdo popíše jako „nejlepší na světě!“ může být někým jiným popsán jako „ten nejvíc bezcenný odpad, jaký jsem kdy viděl“.
Nevzdávejte se, ale nebojte se jednou se vzdát. To si protiřečí, já vím. Někdy to musíme zkoušet dál, vybírat jiná spojení, zkoušet spojení znovu, pokračovat v generaci, i když to není přesně podle našich představ, a doufat, že další už bude blíže našemu ideálu. Tady přichází ten bod, kdy si musíme uvědomit, že něco nefunguje, a změnit směr, vrátit se zpět, nebo dokonce začít znovu.
Buďte k sobě upřímní. Někdy naši nejoblíbenější psi nejsou tím úplně nejlepším příkladem toho, co by mělo být v chovu. Pokud si myslíte, že váš pes něco zvládne, běžte to dokázat, nestavte chov na domněnkách bez důkazů. Kdyby přání byly koňmi, mohli by žebráci jezdit, a tak podobně. Pokud se chystáte spojit průměrné psy, nepředstavujte štěňata jako něco, co nejsou. Nebo ještě lépe, nechte si je všechny a pozorujte, jestli mezi nimi není to, které by splnilo vaše očekávání.

Křížem krážem barevnými pigmenty a genetikou základních barev BOC

Veronika Tvrdá

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Border collie patří k plemenům s velmi variabilním zbarvením. Povolena je takřka jakákoliv barevná kombinace. Nesmí však převládat bílá; ta více či méně kopíruje tzv. irský vzor.
Barvy srsti jsou tvořeny dvěma pigmenty (černým a žlutým), případně jejich absencí vzniká bílá. Platí, že světlejší barva překrývá tu tmavou – takže nejsou barevné plochy na bílém pozadí, ale bílé znaky na barevném. Podobně žlutý pigment překrývá černý.
Oba pigmenty mohou nabývat několika různých odstínů. Žlutý feomelanin zabarvuje srst od světlounce krémové (štěňata na první pohled někdy vypadají skoro bílá) přes žlutou, oranžovou až po mahagonovou (viz např. u irského setra). U border collií se intenzita žlutého pigmentu nijak neřeší ani nerozlišuje.
Černý pigment se nazývá eumelanin, ovlivňuje barvu srsti a sliznic. Působením různých genů se dá měnit jeho zabarvení na hnědou, modrou či lila. Speciálním případem “ředění” eumelaninu je merle. Tento gen způsobuje, že v srsti vznikají oblasti snížené pigmentace (pigmentu se produkuje méně). Ty se střídají se skvrnami plné pigmentace (tzv. plotny). Pokud by gen pro merle zdědil pes od obou rodičů, pak hovoříme o double merle. Na většině plochy těla by došlo k úplné ztrátě schopnosti produkovat pigment – což může způsobit celou řadu dalších potíží, nejčastěji slepotu či hluchotu. Proto je u nás křížení dvou merle jedinců zakázáno!

Jednoduché barvy
Zpátky k základním barvám. Pes může být jednobarevný anebo mít pigmenty oba. Čistě žlutý je pes, který nese dvě recesivní alely “e”. Taková barva se nazývá australská červená (synonymum ee-red) a typickým představitelem této barvy je zlatý retrívr. Pokud má pes alespoň jednu dominantní alelu E, na zbarvení se bude více či méně podílet eumelanin.
Chceme-li jednobarevného psa bez příměsi žlutého pigmentu, musí nést alespoň jednu alelu dominantní černé – K. Ta blokuje produkci feomelaninu. Srst se tedy barví pouze černým barvivem. Na něj můžou působit dva geny, B (brown, hnědá) a D (dilution, modrá). Pro oba platí, že je pes musí zdědit od obou rodičů. Má-li jenom jednu kopii, pes je pouze (genetickým) nositelem této barvy. Zbarvení lila se získá působením hnědé a modré současně. Všechny tyto čtyři “základní” barvy (černá, modrá, hnědá, lila) lze obohatit o merle gen (názvy zbarvení jsou pak blue merle, slate merle, red merle a lila merle). Dohromady je to tedy zatím devět zbarvení, u nichž figuruje pouze jeden pigment (4x základní barva, 4x merle, 1x australská červená).

Blue merle (Absolute Winner
Nica Bohemica)

Složené barvy
Pokud pes nenese ani jednu kopii dominantní černé (K), o slovo se přihlásí i druhý pigment – feomelanin.
Existuje nepřeberné množství možností, jak se může vzájemné působení těchto dvou pigmentů projevit. V zásadě se buďto pruhovaně míchají po celém těle (brindle neboli žíhání), nebo jsou od sebe víceméně oddělené (sable, pálení) anebo se střídají i v rámci každého samostatného chlupu (vlčí zbarvení – aguti, typický třeba elkhound). U borderek se s žíháním střetneme zřídka, aguti je ještě vzácnější. Proto je můžeme z tohoto článku vynechat a zaměřit se na podstatně běžnější barvy – sable a pálení.
Jakmile jsou dveře otevřené pro produkci obou pigmentů (tedy je přítomná aspoň jedna dominantní alela E, současně není přítomná dominantní alela K), naše pozornost se může stočit na lokus A. Ten určuje, kde a jak se oba pigmenty produkují. Dohromady jsou známé minimálně čtyři základní varianty tohoto genu (označují se indexovým písmenkem), u borderek se v zásadě objevují dvě – sable a pálení. Sable “ay” je dominantní. Stačí zdědit ji jen od jednoho rodiče a srst psa bude z většiny zbarvená žlutým feomelaninem. Někdy může vypadat k nerozeznání od australské červené. Rozdíl bývá na první pohled vidět na čenichu – nosní houba ee-red psů má tendenci pigment ztrácet, působí “vyrudle”. Pouze sable si udrží čistě černý (modrý, hnědý, lila) nos a ve stejné barvě lze také najít aspoň sem tam nějaký chlup po těle. Jestliže pes od obou rodičů zdědí “at”, bude pálený (anglicky tan). Žlutá srst se omezí na znaky v oblasti hlavy, tlapek, hrudníku – typickým představitelem je třeba dobrman. Narozdíl od něj se můžou borderky lišit co do intenzity žlutého odstínu i tvarů pálených znaků, zejména na hlavě bývá značná variabilita v rozsahu žluté i do ní zasahující černé masky.

Aby toho nebylo málo, existují další mezistupně. U většiny z nich ani není přesně jasné, jak jsou vlastně geneticky tvořené. Pálení se může rozlézt a z původně krásně trikolorního novorozence vyroste dospělý pes připomínající svým zbarvením německého ovčáka – tato varianta pálení se nazývá sedlová. Černá srst může postupně zesvětlat a v dospělosti ponechat světlou podsadu (často se lze setkat s označením dark sable nebo seal s pálením – ani jedno není úplně přesné, nicméně genetická podstata je zatím neznámá). V případě nejasností lze psa kdykoliv geneticky otestovat.

Závěr
Genetika umí být ošemetná a v případě tak složitého procesu, jakým je produkce pigmentu, je v podstatě nemožné obsáhnout všechny varianty a možnosti. V tomto článku jsem se zaměřila na úplný základ tvorby základních typů zbarvení dle působících genů. Dohromady jich je 25 – 4x základní barva / s pálením / sable, 4x merle / s pálením / sable, 1x ee-red. Kdo chce, může ještě dále násobit třeba přítomností tečkování v bílé srsti (platí, že heterozygot je tečkovaný mírně, homozygot rozsáhle) nebo započítat i spornější zbarvení jako seal nebo falešné pálení. To už by však přesahovalo rámec tohoto článku. Doufám, že pomůže osvětlit fungování genetiky ve zbarvení border collií.

Více podrobnějších informací naleznete na „barevném“ webu barvy.weebly.com .