POSUZOVÁNÍ BORDER KOLIE (z pracovního pohledu)

Janet E. Larson (překlad Jana Malinská)

BORDERHOLIC 33 – 1/2017

O autorce: Janet Larson koupila svou první border kolii, Caora Con’s Pennant-UD, na mlékařské farmě v roce 1968. Byl to pes z chovu Caroll Schaffner, Freda Bahnsona a Edgara Goulda. V roce 1972 si od Arthura Allena koupila svou zakládající fenu Caora Con’s Bhan-righ, která byla vnučkou psů Gilchrist Spot a Wiston Cap. Čtyři psi z této původní linie se stali vodicími psy, mnoho jich soutěžilo v pasení a získali tituly v obedience a sportovní kynologii, mezi nimi: VX-Caora Con’s Black Bison-SchH3, CDX, WC; VX, HCh- Caora Con’s Black Magnum-BH, SchH2, HX, CDX; HCh-Thornhill Meg-HX; Ch.X-Ivyrose Maya-HS, HX; Ch.X-Caora Con’s Ceitlyn- PT, HS, HIAs; Ch.X-Caora Con’s Pendragon-PT, HSAs and Ch-Caora Con’s Ceiradwen-PT. Její výstavně úspěšná, V, Ch.X-Caora Con’s Gaidin Lan-HS, CDX, BH, TT je také potomkem těchto původních psů. Janet silně věří v koncept „celkového psa“: pracovní schopnosti, povaha, zdraví a funkčnost a dobrá stavba těla. Všechna její současná chovná zvířata jsou čistě z britských linií, jsou šampiony s tituly z pasení, mají kyčle hodnocené zároveň u OFA i PennHip a mají CERF vyšetření očí. V roce 1976, ještě na střední škole, založila Border Collie Club of America a 19 let byla editorem Border Collie News. V roce 1986 napsala první vydání knihy The Versatile Border Collie. Dog Writers Association of America ocenila tuto knihu druhým místem v kategorii Nejlepší kniha o plemeni. Kompletně revidované a aktualizované druhé vydání knihy The Versatile Border Collie bylo nedávno vydáno nakladatelstvím Alpine Publications. Bylo rozšířeno ze 140 na 284 stran, má stovky nových fotografií a barevných obrázků. Janet má bakalářský titul z chovu zvířat a z chemie, magisterský titul z přírodovědného vzdělávání. Odsloužila 8 let aktivní služby v armádě USA, je veteránkou operace Pouštní bouře, a má zkušenosti s výcvikem a službou s hlídacími psy a psy pro vyhledávání.)

Důvod k obavám
Výstava psů by měla pomáhat chovatelům ve výběru chovných zvířat s cílem zlepšování plemene. Bohužel toto neplatí ve všech případech. Napadají mne dvě plemena. Německý ovčák je plemeno, se kterým mám zkušenost z minulosti v armádě a u policie. Americký výstavní německý ovčák je extrémní karikaturou původního pracovního psa: přeúhlený, záda ve tvaru křivky skoku na lyžích, vysoký s úzkým tělem a dlouhým, téměř koliím čumákem. Policie a armáda nyní téměř výhradně kupují psy z evropských pracovních linií. Evropské pracovní linie jsou zdravé a funkční, s v průměru mnohem lepšími kyčlemi, silným pracovním drivem a dobrými povahami. Tito psi jsou méně úhlení, ne tak vysocí, kompaktnější, atletičtí ve stavbě, s liščími tvářemi a při klusu tam a zpět se jim nohy nepletou tak, jako americkým psům. Nepřekáží si ani při skocích a překonávání jiných překážek. To druhé plemeno je Anglický setr. Psi pro práci v poli jsou menší, mají kratší uši, těsněji přiléhající pysky a střední srst, která je praktická v poli. Výstavní psi jsou obři s obrovskýma ušima, povislými pysky a srstí dosahující téměř na zem. Obávám se, že podobný osud čeká i border kolii.

Britský vs. australský typ
Vypadá to, že se tu vyvíjí dva typy. Britský pracovní (původní a nevylepšený) typ a australský (výstavní) typ. Genetický drift je tak silný, že tyto typy by možná dokonce zasloužily být rozděleny na dvě plemena tak jako americký a anglický kokršpaněl. Nejsem si jistá, zda opravdu chceme, aby se toto stalo, ale možná už teď je příliš pozdě. Smísení britské a australské varianty by mohlo být pro obě přínosné, protože oba typy prošly silnou liniovou plemenitbou, i když pro jiné účely. V průběhu vývoje byly australské linie mnohokrát kříženy s jinými britskými ovčáckými typy, ale s využitím intenzivní liniové plemenitby byl fyzický typ sjednocen. Použití krve kolií
způsobilo vysoký výskyt CEA. Další problém je CL, smrtelná porucha ukládání lipidových vrstev okolo neuronů. Pozitivní věcí je to, že australské výstavní linie jsou téměř prosté britské krve z pozdních 40. letech 20. století a dále. Díky tomu jsou prakticky prosté krve psa J.M.Wilson’s Cap. Cap měl bratra se „záchvaty“ a v rodokmenu legendárního psa Wiston Cap je 32 krát. Wiston Cap, jeden z top trialových psů všech dob a nejpoužívanější krycí pes v historii plemene, je dnes prakticky v každém britském pracovním rodokmenu. S tímto zhuštěním krve přišlo zvýšení výskytu DKK a epilepsie. Smísení typů by přineslo zoufale potřebnou nepříbuznou krev. Australští psi bývají příliš krátcí a mohutní, zatímco mnozí britští psi jsou velmi nohatí s jemnou kostrou. Viděla jsem mnoho kříženců, kteří zároveň dobře vypadali i pracovali. Ideálním poměrem se zdá být 1/4 australská ku 3/4 britským. Mají více srsti a jsou mohutnější, ale stále mají ladnou, atletickou eleganci. Bohužel obě strany jsou proti sobě tak namířené, že rozdělení na dvě plemena, australskou border kolii a britskou border kolii, může být jediným řešením.

Britský typ
Musíme pamatovat, že Britové vyšlechtili plemeno border kolie. Na nedávné výstavě psů jsem zaslechla, jak nějaký vystavovatel někomu říkal, že plemeno je z Austrálie! International Sheep Dog Society (ISDS) z Británie je původním registrem a vyvinula moderní ovčácké trialy jako pomůcku pro výběr chovných jedinců. Není bez zajímavosti, že zakladatelé James Gardner, James Thompson, R.J.Lloyd, J.M.Wilson a James Reed byli důležitými muži pro plemeno kolie. Založili ISDS v roce 1906 protože Kennel Club nenaplňoval jejich potřeby pro chov kvalitních pracovních psů. Jméno „border“ bylo poprvé použito v roce 1921 v článku o International Supreme Championship kvůli odlišení pracovních a výstavních kolií a proto, že nejlepší pracovní psi byli z hraničních hrabství mezi Skotskem a Anglií, například hrabství Northumberland a Cumbria. Následkem toho se plemeno stalo předním ovčáckým psem a bylo exportováno do celého světa včetně Austrálie a Nového Zélandu. ISDS registruje pracovní border kolie malé, střední a velké (jejichž výška je proměnlivá od 42,5 do 60 cm). Srst je registrována jako dlouhá, středně dlouhá nebo krátká. Uši jsou různé od klopených po stojaté, ale všechny border kolie pracují typickým stylem: touha běžet ze široka při přivádění stáda tak, aby zvířata nebyla vyplašena, a „sledující“ plížení při přibližování se ke stádu a při pohánění stáda. Existuje několik tělesných typů pracovní border kolie, z nichž všechny jsou korektní a slouží specifickým účelům, v závislosti na terénu a typu ovládaných zvířat. Tyto jsou: krátkosrstý, často s ušima vztyčenýma, v kostře lehký a velmi rychlý „lurcher“ nebo „fox collie“ typ, který je předkem krátkosrsté kolie, kelpie a australského honáckého psa; velký, s ušima dolů, velmi osrstěný Northumbrian typ, dobrý k dobytku, ovcím a pro hnaní velkých stád – což vyžaduje většího, silného psa. Tito psi jsou hlavními předky dlouhosrsté kolie, anglického ovčáka a australského ovčáka. Pěkný, malý „Highland typ“ s liščí tváři a lehkou kostrou, vyskytující se na ostrovech, skalnatých pobřežích a ve strmých kopcovitých oblastech, kde je potřeba malého, rychlého psa s jistým krokem, je předkem šeltie. V nedávné době se, následkem intenzivní liniové plemenitby na psa Wiston Cap, vyvinul vysoký, atletický typ se vztyčenýma ušima a dlouhou, nebo středně dlouhou srstí. Tito psi jsou ve stavbě těla spíše jako setři, velmi rychlí a velmi dobře se jim daří v ovčáckých trialech. Navíc je tu mnoho kombinací mezi typy.

Australský typ
Mnoho skvěle pracujících krycích psů border kolie bylo vyvezeno do Austrálie a na Nový Zéland, zejména po první světové válce a před druhou světovou válkou. Pro Britskou pracovní border kolii byla krev těchto důležitých psů ztracena. Tito psi byli kvůli nedostatku kvalitních fen kříženi s fenami různých typů, jako jsou německá koolie, smithfield bobtail, kolie a lancashirský patař. V těchto dobách také platil názor, že otec má hlavní vliv na štěňata a že fena je pouhou schránou. Jména mnohých fen ani nebyla uváděna v rodokmenech, jiné byly zapsány pouze jako fena z toho a toho místa, a občas bylo zmíněno plemeno! Potomci těchto spojení se stali základem pro australskou border kolii, kelpii a australského honáckého psa. Studie jejich rodokmenů ukazuje několik klíčových jedinců mezi předky všech tří plemen, včetně takových psů, jako byla Bantry Girl. Ve 40. letech 20. století byly sepsány standardy těchto plemen a začal chov pro výstavní kruh. Výstavní psi všech tří plemen jsou registrováni u Australian National Kennel Council. Typ border kolií, který Australané vybrali pro výstavní kruh, byl pěkný, malý, chundelatý. Díky vlivu lancashirského pataře a smithfieldů mají australské border kolie krychlové tělo, úměrně krátké nohy, velké, klenuté lebky, velmi výrazné stopy a krátké čumáky. Vliv kolií „vylepšil“ hustotu a délku srsti. V 50. letech už byl výstavní typ docela dobře ustálený. Bohužel tito psi nefungovali dobře jako pracovní psi, protože s kratšíma nohama nedokázali pokrýt rozsáhlé prostory a měli příliš mnoho srsti do teplého klimatu. Důsledkem toho se stali primárně výstavními psy. Jejich povahy jsou mnohem klidnější než ty pracovních psů a jsou inteligentní a lehce cvičitelní, což z nich dělá populární společenské a obedience psy. Farmáři po celá léta pokračovali v dovážení top pracovních psů ze Skotska a registrovali je u Australian Sheep Dog Society (vzorem byla International Sheep Dog Society). Tito psi jsou chováni pouze pro pracovní schopnosti. Ovčácké trialy jsou velmi populární a soutěživé, stejně jako tady a v Británii. Mnoho výstavních chovatelů si stěžuje, že „trialeři“ chovají hyperaktivní, příliš chtivé, příliš velké, dlouhonohé, krátko- nebo středně-srsté psy s nestejnýma, stojatýma nebo klopenýma ušima a horor všech hororů – příliš mnoho bílé, půlbílé hlavy nebo modré oči! Jeden známý chovatel výstaváků dokonce farmářům doporučil, aby „svoje“ plemeno nazývali nějak jinak, NE border kolie.

Obecný typ: Forma následuje funkci
Border kolie je zaprvé a především nejlepší ovčácký pes na světě. Měla
by být atleticky stavěná a vypadat tak, že dokáže zastat práci, pro kterou byla určena. To by bylo mým hlavním kritériem při posuzování. Měla by být předváděna v dobře nasvalené pracovní kondici, ne s nadváhou tak, jako mnoho výstavních psů. Nemám nic proti dobře vypadajícímu psovi, ve skutečnosti takové preferuji, ale pracovní schopnosti jsou stále mou prioritou. Někteří ze psů, které vidím vyhrávat ve výstavních kruzích, mají příliš krátké nohy a jsou příliš dlouzí v těle na to, aby byli schopni „pokrýt“ (obloukem předběhnout) a otočit utíkající ovce v otevřené krajině nebo na vřesovišti. Mnoho plemen ovcí jako jsou například katahdin, cheviot nebo barbados dokážou běžet rychlostí téměř 56 km/h. Malý, krátkonohý pes jednoduše nedokáže odvést tuto práci, bez ohledu na to, jak moc by chtěl. Většina malých a krátkonohých ovčáckých plemen byla vyšlechtěna pro práci na dvorech farem a v omezených prostorech s malými ohradami a uličkami. Krásná, bohatá, splývající srst, která se prakticky táhne po zemi, by se ve skutečných pracovních situacích beznadějně zacuchala a zamotala. O něco kratší srst by byla méně náročná na péči a mnohem praktičtější, i když ne tak oslnivá. Přestože osobně vnímám pohyb jako jednu z nejdůležitějších věcí při posuzování border kolie, flying suspension trot (poznámka překladu: klus s vysokou akcí a prodlouženou fází vznosu) jako u německého ovčáka není správný. Pokud sledujete tyto psy při pohybu od vás a k vám, většina z nich jde vrávoravě nebo překřižují nohy jako americký německý ovčák. Cítím to tak, že každý chovatel nebo rozhodčí border kolií, by měl jít na ovčácký trial ve stylu ISDS a sledovat psy při práci. To by pomohlo ujasnit to, proč jsou tito psi stavěni jako anglický plnokrevník a ne jako clydesdaleský kůň. Tyto trialy jsou pořádány po celých USA, sponzorovány United States Border Collie Handler’s Association. Většina trialů má obrovskou účast, často soutěží několik stovek psů. Na velkých trialech jsou ceny pro vítěze 20 tisíc dolarů i více. Při sledování toho, jak tito psi obíhají a vyzvedávají ovce na 500 až 800 metrů, uvidíte, že primárním pohybem border kolie je rychlý cval (trysk) jako u chrta. Další využívané typy pohybu jsou lehký cval a plíživý mimochod nebo krok při přibližování se k ovcím. Vzácně uvidíte pracující border kolii v klusu, ještě vzácněji ve flying trot.

Úhlení
Výstavní chovatelé a rozhodčí mohou mít pocit, že vylepšují plemeno, ale je tomu skutečně tak? Přírodní, tisíc let trvající výběr na kopci vyprodukoval psa nejlépe uzpůsobeného k výkonu práce, která je od něj žádaná. Podívejte se blíže na stavbu těla chrta, kojota, vlka, nebo pracovní border kolie. Pes by měl mít vyvážené, ale ne extrémní úhlení. Úhel uložení lopatky je přibližně 30 stupňů, ne oněch „ideálních“ 45 stupňů žádaných u německého ovčáka, což se podle všeho snažíme napodobit. Navíc lopatka je s pažní kostí obvykle spojená pod úhlem blížícím se spíše 120 stupňům, ne 90 stupňům, jako u německého ovčáka. Úhlení vzadu by mělo vyvažovat úhlení vpředu. Záď u chrta, vlka, kojota nebo pracovní border kolie je pouze lehce spadající díky méně skloněné pánvi. Německý ovčák má spáditou záď, protože je klusajícím psem. Také mají vysoký výskyt DKK, příčinou je tlak působící na kyčelní kloub v důsledku nepřirozeného úhlu. Spáditá záď a nízké nasazení ocasu vede k vysokému počtu psů s anální píštělí. Tím že jsem byla majitelkou dvou německých ovčáků, z nichž u jednoho se vyvinula anální píštěl, vám můžu říct, že je to tichý zabiják. Opakované operace a inkontinence jsou konečným důsledkem. Utrpení je to hrozné.

Pohyb
Klus pracovní border kolie by měl mít dobrý dosah vpředu i vzadu, ale bez nadbytečných pohybů. Jak říká John Holmes, autor knihy „Farmer’s Dog“ a ISDS rozhodčí, dobrá pracovní border kolie by měla být stavěná jako anglický plnokrevník, ne jako shirský nebo clydesdaleský kůň, a měla by se pohybovat dobře pokrývajícími kroky s minimálním zvedáním tlapek. Ve světě koní se tomuto říká „daisy cutter“ (sekač sedmikrásek). Vysoká, oslňující akce nebo flying trot jsou zcela špatné. Pohyb tam a zpátky by měl být pevný a přesný. Pes, který v pohybu tam a zpět vrávorá, na kopci nevydrží. Viděla jsem border kolie, které vyhrály skupinu, s krásným flying trot bočním pohybem, které nohama vpředu pletly a vzadu vrávoraly jako německý ovčák! Viděla jsem jiné psy, kteří jsou tak dlouzí v zádech a mají tak krátké nohy, že působí tak, jako kdyby se přední a zadní nohy pohybovaly nezávisle na sobě! Jiní psi jsou tak strmí vpředu a vzadu, že nemají vůbec žádný dosah. To vše jsou pro mě vážné chyby. Všem rozhodčím a chovatelům velmi doporučuji k přečtení a studiu vynikající knihu od Rachel Page Elliot „The New Dogsteps“. Pojednává o úhlení a pohybu, doprovázeno kresbami vytvořenými na základě filmových RTG snímků pracovních psů v akci, normální a abnormální chody a ukazuje pozice kostí jak ve statice, tak v pohybu. Autorka navíc ukazuje všechny druhy chodů, včetně lehkého cvalu a rychlého cvalu, a to, jak určité prvky stavby těla umožňují různé typy pohybu.

Krk & horní linie
V pohybu by měla border kolie nést hlavu v rovině. Mnoho dnes vystavovaných psů nese hlavu vysoko. Při „číhání“ na zvířata je hlava často snížena pod linii hřbetu. Pokud pes stojí v pozoru, nebo postavený v kruhu, hlava může být samozřejmě zvednutá a krk vyklenutý. Krk by měl být docela dlouhý a ohebný, umožňující snížení téměř až k zemi při „číhání“ a natažení a vyvážení při chůzi nebo běhu. Někteří z těch hranatých výstavních psů vypadají, že nemají žádný krk. Samotná horní linie u border kolie není zcela rovná, jak si mnozí lidé od výstav rádi myslí. Tím, že je to cvalový pes s mnoha strukturními podobnostmi s chrty, má v oblasti beder lehké svalové vyklenutí. Toto ve cvalu přidává extra sílu a odraz. Navíc je mnoho pracovních border kolií lehce vyšších v zadní části těla, podobně jako chesapeake bay retriever, a to díky zadním nohám, které jsou mírně delší, než přední. Delší zadní nohy také přidávají zadní části těla více síly pro cval. Kapří hřbet i zcela rovný hřbet jsou nežádoucí, protože s tím, jak pes stárne, mají sklon k slábnutí. Psi s kapřím hřbetem se mohou pohybovat divně a mimochodem, zatímco rovný hřbet se s věkem prohne a pes bude náchylný k artróze.

Tělo
Tělo border kolie by mělo být lehce delší, než je výška v kohoutku, aby se předešlo tomu, že pes bude kvůli příliš krátkému hřbetu chodit šikmým chodem nebo mimochodem, podobně jako foxhound. Příliš čtvercové tělo jako u belgického ovčáka, nebo příliš dlouhé tělo jako u německého ovčáka je nežádoucí. Mnoho dnes vyhrávajících psů má příliš dlouhé tělo. To s sebou nese větší riziko úrazů páteře při agility, nebo práci u ovcí. Vím to ze zkušenosti s německými ovčáky. Mnoho ovčáků končí svou pracovní kariéru kvůli úrazům páteře. Malinois s krátkými zády je mnohem odolnější vůči pracovním zraněním páteře. Delší záda také způsobují větší zátěž na kyčle. V koňském světe má americký klusák delší záda, strmější záď a výraznější úhlení než anglický plnokrevník. Americký klusák byl vyšlechtěný jako klusající kůň, anglický plnokrevník je cválající kůň. Američtí klusáci jsou obecně koňmi do zápřahu, ne na ježdění. Delší záda jsou slabší. Musíme být opatrní a neměnit plemeno, nevzdalovat je od původního účelu. Navíc, jako cvalový pes, potřebuje border kolie hluboký hrudník a lehce vtažené břicho. Je to jako anglický plnokrevník s „vosím pasem“ v porovnání s americkým klusákem. Pes bez vtaženého břicha (jak požaduje náš současný standard) by při plném cvalu nebyl schopný ohnout se v pase a předsunout zadních nohy dopředu. Kostra by měla být silná, ale ne příliš. Nemyslím si, že pes s kostrou lehkou jako saluki, by zvládnul každodenní těžkou práci, stejně tak by to nezvládnul mohutný pes s těžkou kostrou, stavěný jako mnoho dnešních výstavních psů.

Kravský postoj zadních končetin
Kravský postoj zadních končetin je další oblastí obav. Mnoho nejlepších lidí od ovčáckých trialů v Británii nemá rádo kravský postoj zadních končetin. Několik z nich sem přijelo posuzovat trialy a povšimli si častého výskytu kravského postoje u amerických psů. Jeden z nich prohlásil, že má pocit, že my jsme dostali všechny ty psy, které oni nechtěli. Zajímavé je, že kravský postoj je běžný u border kolií, které se pohybují ve flying trot, stejně jako je to u německých ovčáků. Je mi odporné vidět německé ovčáky vrávorající dokola ve výstavním kruhu jako nějaký houf mrzáků. Chovatelé se vzdali harmonického funkčního pohybu pro flying trot. Doufám, že neděláme to stejné. Ani nevím, proč byl vůbec kravský postoj zmíněn ve standardu.

Hlava
Hlava je další oblastí, kde vidím velké rozdíly. Většina pracovních psů má hlavy stavbou podobné vlkovi nebo kojotovi. Mají stop, klínovitý tvar, lebku a tlamu o stejné délce. Někteří výstavní psi, zejména samci, mají obrovské hlavy s hlubokými stopy, dost jako berňáci. Hlava u australských linií byla selektována na to, aby byla roztomilá. Má vysoké klenuté čelo, strmý stop, krátký, lehce nahoru obracející se nos a velké, lehce vykulené oči, což jim dává roztomilý medvídkovitý vzhled. Britská hlava je delší a více klínovitá, elegantní a řezaná s lebkou a čumákem o přibližně stejné délce. Stop je jasně vyznačený, ale ne tak strmý, jako australský stop. Oči jsou středně velké, lehce mandlového tvaru a ne vystupující. Výraz je ostřejší a ne tak atraktivní pro mnoho lidí. Některé pracovní typy mají hlavy spíše delší a neatraktivní. Hlava někde uprostřed mezi oběma typy může být velmi atraktivní. Umírněnost je opět klíčem.

Uši
Jako člověk od pracovních psů shledávám současnou posedlost ušima směšnou. Mnoho border kolií má větší, níže nasazené uši než kolie nebo šeltie, protože mají širší lebku. Mnoho Američanů, věřím, že ve větší míře, než australští a britští lidé od výstav, chtějí napodobit uši kolií a šeltií. Nejsem si jistá proč. Vyztužování a lepení uší je časově náročné, nepřirozené a často nepříjemné pro štěně, protože se musí lepit celé měsíce. Nejhorší je, že to skrývá skutečnou genetiku nesení uší a dělá to tak selekci na uši mnohem těžší, pokud je to váš záměr. Uši border kolie by měly být pohyblivé kvůli lokalizaci zvuku a měly by být dostatečně zvednuté, aby ucho mohlo větrat. Nechceme psy náchylné k ušním infekcím, jako je mnoho loveckých plemen. Většina uší je různá od klopeného nebo složeného do strany (kterým lidé z pasení říkají „spadlé“) až po úplně vztyčené. V Austrálii je vztyčené ucho vadou, což pravděpodobně pochází z dob, kdy se výstavní typ vyvíjel. K ochraně před deštěm, sněhem a hmyzem je ideální ucho klopené nebo složené v 1/4 až 1/2. Pro bystrý výraz je ideální ve 3/4 klopené až zcela vztyčené ucho. Protože uši ovce nepasou, je to celé o osobních preferencích. Také mám pocit, že příroda obvykle psovi dá takové uši, které nejlépe doplňují jeho hlavu. Někteří psi s uměle tvarovanýma ušima prostě tak nějak nevypadají vyváženě, ale i já bych měla pokušení upravit nestejné uši. Pro některé lidi dodávají psovi charakter. Z pracovního hlediska nedělají žádný rozdíl, pokud jsou pohyblivé a umožňují proudění vzduchu.

Ocas
Nesení ocasu je velmi spornou oblastí. Ideální nesení ocasu, když je pes uvolněný, je nízké s koncem stočeným nahoru jako ovčácká hůl. Špička by měla dosahovat k hlezennímu kloubu nebo níže. V pohybu může být pyšně zvednutý a nesený jako vlajka pod úhlem 45 stupňů, ukazující sebevědomou osobnost, ale nikdy by neměl být stočený přes hřbet jako u huskyho. Také nemám ráda zalomené ocasy nebo ocasy stažené pod břichem, které ukazují ustrašenou, nebo slabou povahu. Ocas by měl být pohyblivý. Mnoho top pracovních psů nosí ocasy vysoko, když jsou pryč od ovcí. Z nějakého důvodu standard považuje ocas nesený nad úrovní hřbetu za chybu. Výsledkem toho je, že někteří psi vypadají, že jim byly přeříznuty svaly na ocasech a ty jim pak celou dobu mrtvě visí. Věřím, že důvod tohoto bláznění okolo ocasů je to, že lidé od výstav slyšeli, že ovčáci nesnáší veselé ocasy (u ovcí). Což je pravda. Při práci se zvířaty by ocas měl být vždy nesen nízko, v linii s hlezny. Při práci u ovcí NENÍ používán pro vyvažování jako kormidlo (jak uvádí náš standard). Při práci je ocas napjatě držen nízko, někdy je dokonce vtažen pod břicho. Vlk sledující svou kořist by nikdy neštěkal nebo nemával ocasem nad hřbetem, tak by si kořist vyplašil. Pracovní border kolie pracuje s nízkým ocasem ze stejného důvodu! Mějte na paměti, pasení je odvozené od loveckého chování vlka. Vysoko nesený, mávající ocas u ovcí naznačuje dvě věci: pes si stále hraje a ještě se mu nerozsvítilo, nebo psovi chybí instinkt pasení! Pryč od ovcí naznačuje ocas to, jakou má pes osobnost. Přátelský, dominantnější, energický pes ponese ocas vysoko, zatímco jemnější, submisivnější pes ocas nikdy nezvedne nad hřbet. Pohled na nejlepší obedience a agility psy ukáže, že většina z nich pracuje s ocasem stočeným přes záda! Při skocích nebo pro aportování je ocas skutečně používán jako kormidlo k udržování rovnováhy. Pokud na výstavách upřednostňujeme pouze psy s nízko neseným ocasem, vyřazujeme tak všechny psy s přátelskou, pracovní povahou! Vysoké nesení ocasu v pohybu by mělo být povoleno tak jako to je u kolií a šeltií.

Výraz a projev
Mám ráda živé, pozorné, sebevědomé psy s inteligentním výrazem. Většina border kolií je trochu rezervovaných, takže nevítají každého jako kamaráda jako zlatý retriever. To neznamená, že mají omluvu k tomu, aby byly plaché, nebo zlomyslné. Měly by tolerovat manipulaci a prohlížení bez známek odporu, nebo strachu. Slyšela jsem některé rozhodčí říkat, že chtějí v kruhu vidět „oko“. To je nesmysl, pokud neplánujete přivést do kruhu ovce. Někteří psi budou zírat na ostatní psy běhající v kruhu, ale takoví mají obvykle tak jako tak příliš silné „oko“. Pes, který jen tak zírá na člověka, jako by byl ovce, nemá vyrovnanou povahu, jedině snad pokud má člověk na sobě ringo oblek a psovi bylo řečeno „hlídej“!

Srst
Srst je další oblastí sporů. V Austrálii byli výstavní psi selektováni pro dlouhou, dvojitou srst jako má výstavní kolie. U britských pracovních linií je střední nebo krátká srst mnoha farmáři preferována oproti těžké, dlouhé srsti. Snáz se udržuje čistá, nevyžaduje téměř žádnou péči a nechytá bodláky a semínka. V horkém klimatu, jako je v Austrálii nebo na americkém západě, jsou téměř všichni pracovní psi krátkosrstí, nebo se středně dlouhou srstí. Dnes má většina výstavních psů dlouhou spadající srst. Někteří mají srst na břiše dosahující až k nadprstí! Musíme se zeptat, „Vylepšujeme plemeno“? Já si to nemyslím. Vidím psa tohoto typu v mé ohradě, jak z něj na jaře teče tekutý ovčí hnůj a bláto. Ideální srst uschne a špína se vydrolí, takže pes za pár hodin vypadá čistě. Extrémně dlouhá srst, speciálně pokud má jemnou strukturu, se cuchá a vyžaduje značnou údržbu po práci v blátivém hnoji. Farmář by takového psa nechal strašlivě zplstnatět a zašpinit (což jsem viděla), nebo by jej ostříhal. Tato srst není praktická, i když je krásná. Jakákoliv srst, dlouhá, střední nebo krátká, by měla mít hrubé, voděodolné krycí chlupy a hustou, vlněnou podsadu. Měkká, hedvábná srst je špatná stejně jako chybějící podsada. Rovná nebo vlnitá není rozdíl, pokud je její textura drsná, špínu a vodu odpuzující.

Barva a znaky
Border kolie se vyskytují ve třech základních barvách s modifikátory: černá, játrová (čokoládová) a žlutá (citronová-lemon). Dědičnost je stejná jako u labradorů. Navíc máme dva typy ředících genů: recesivní ředení Dilute (břidlicově modrá a červeno-hnědá) a dominantní Merle (blue merle a red merle), které ředí černou a játrovou. Ředěním, nebo merlováním žluté vzniká krémově bílá barva, která je velmi nežádoucí. Pálení a bílé znaky jsou děděny nezávisle na sobě a na barvě těla. Double merle a dvojitě ředění jedinci mohou trpět problémy se sluchem a zrakem. Játroví, červení a břidlicoví psi mají odpovídající barvu nosu a světlé oči. Merle mohou mít vícebarevné oči a nosy, černí a žlutí mají černé nosy. Znaky jsou další oblastí, kde panuje mylná představa. Jednou z krás plemene je jedinečnost rozložení znaků jedince. Většina ovčáků nemá ráda hodně bílé nebo světlé psy, protože takové psy si ovce pletou s jinou ovcí a více ho vyzývají. Na domácí pastvině to není problém, tam se ovce psa naučí podle jeho zásluh buď respektovat, nebo ignorovat. Na trialu, na cizích ovcích to může udělat rozdíl mezi výhrou a tím, že se tým ani nekvalifikuje. Tmavý, tedy černý, tmavě modrý nebo játrový pes bude mít největší respekt. Červený (hnědý), blue merle a red merle spadají někam doprostřed. Ovcemi nejméně respektovaní jsou převážně bílí psi, nebo žlutí (citronoví nebo australsky červení) psi, nebo velmi světlí double merle, protože se svou barvou přibližují barvě ovcí. Jedna paní po několik let závodila se svým žlutobílým psem, který doma pracoval velmi dobře. Na trialech byl neustále vyzýván a ovce chodily až k němu, aby ho mohly prozkoumat. Vyvinulo se u něj díky tomu nežádoucí chování a začal v odplatě kousat. Nakonec mu majitelka nechala vyrobit černou vestu a problém přestal. Pálení je běžné u pracovních psů, ale není tak populární mezi lidmi od výstav. Vyskytují se ve stejném vzoru jako u dobrmana nebo kolie. Bílé „kolií“ znaky ceněné u některých lidí od výstav skutečně nedělají žádný rozdíl. Několik International Supreme Championů mělo půl hlavy bílé a dokonce celé hlavy bílé jako bobtail. I nestejné, nebo žádné ponožky na jedné nebo více tlapkách jsou běžné. Většina má aspoň bílou skvrnu na hrudi, špičce ocasu a prstech, ale několik vítězných psů bylo zcela černých jako belgičák. Bílé znaky jsou třešničkou na dortu a skutečně by měly být rozhodující pouze v případě dvou jinak rovnocenných psů. Pak vyberte to, co se vám osobně líbí. Viděla jsem nějaké neobvykle zbarvené psy, kteří jsou dech beroucí, a jiné, kteří byli neatraktivní. Znaky jsou něco, co propůjčuje individualitu a každý má jiný vkus. Nerada bych viděla plemeno organizované a omezené tak, jako je bernský salašnický pes, kde i nejmenší odchylka může rozhodnout o tom, zda je pes vhodný na výstavy, nebo jen jako společník.

Velikost
Velikost není důležitá, pokud je pes atletický a má správnou povahu a pracovní pud. Důležité je, že je pes ve stavbě vyvážený a atletického vzhledu. Pes musí mít dostatečně dlouhé nohy, aby dokázal efektivně běhat i v dlouhé trávě, nebo hlubokém vřesu. Krátkonohý pes by nemusel být schopný pohybu v hustém porostu. Mnoho australských výstavních chovatelů si stěžuje, že farmáři chovají psy, kteří jsou příliš vysocí a nohatí, a že mnoho amerických a britských psů je příliš velkých. Je to částečně proto, že chtějí, aby border kolie zůstala malým až středním plemenem spolu se šeltiemi a corgi, protože tato skupina je menší a je v ní menší konkurence. Mnoho top trialových border kolií bylo velkých. Ze současnosti například dvojnásobný International Supreme Champion Wisp od Bobbyho Dalziela je 25 kg vážící a 57 cm vysoký pes s hustou srstí a nápadnou, napůl bílou „harlekýnskou“ tváří. Dalším byl International Driving Champion Sweep od Jocka Richardsona, z většiny černý pes „velký jako vlčák“. Mnohé feny jsou podstatně menší než psi, podobně jako u belgičáků. Přestože takto je to standardní, už zde bylo více výjimečně velkých fen. Fena od Dodie Green, Purina Top Herding Dog, Soot je vysoká, má asi 55 cm, stejně tak můj skotský import HCh- Thornhill Meg-HX, která byla k vidění ve videu od AKC Hooked on Herding při B Course Advanced.

Vady
Bez ohledu na velikost, pes by měl být lehkonohý se středně silnou kostrou jako foxhound nebo belgičák, neměl by mít těžkou kostru jako australský ovčák nebo bernský salašnický pes. Lehká kostra jako u saluki je také nežádoucí. Pamatujte, že border kolie je stavěná k tomu, aby při své práci denně uběhla 100 až 160 km. Měla by být stavěna jako anglický plnokrevník, ne jako shirský, nebo clydesdaleský kůň. Foxhound je dobrým přirovnáním ve stavbě těla. Jsou chováni k tomu, aby celý den běhali, musí být rychlí, když je potřeba, a vytrvalí. Saluka je rychlejší, ale je to sprinter. Berňák je silnější, ale chybí mu jak rychlost, tak vytrvalost v běhu. Je důležité u border kolií žádný znak nepřehánět, dobrá stavba a funkční harmonický pohyb ze strany, vpředu i vzadu je nanejvýš důležitý. Chybou je cokoliv, co by snížilo pracovní schopnosti. Čím více by vada snížila schopnost psa pracovat celý den, tím vážnější taková vada je. Jako rozhodčí a chovatelé máme budoucnost v našich rukách. Prosím, berte tuto práci vážně a pracujte, jak nejlépe můžete. Pamatujte, že mnoho farmářů se nijak nezabývá úpravou psů a že někteří z těchto pracovních psů by mohli úspěšně konkurovat výstavním psům, pokud by byli upraveni.

OBECNÉ REFERENCE
– Larson, Janet E. The Versatile Border Collie, Second edition, Alpine Publications, Loveland,CO 1999. 284 stránek, stovky fotografií, barevné obrázky, původ a historie, standardy, chov a genetika, dědičné defekty, závody, trénink, zdroje a reference, genealogické schéma. Autorka má 33 let zkušeností s plemenem.
– Grew, Sheila Key Dogs from the Border Collie Family (Vol.I & II- Payne Essex Printers LTD, Suffolk, England, 1981), Dotisk obou svazků v jednom k dispozici: Heritage Farms, Hernand, MS 1985
– Elliot, Rachel Page The New Dogsteps, Howell Book House, New York 1983
– Carpenter, E.B. The Blue Ribband of the Heather: the Supreme Champions 1906 to 1988, Farming Press, Ipswich, England,1989
– Carpenter, E.B. National Sheepdog Champions of Britain and Ireland 1922-1993, Farming Press, Ipswich, England, 1994

AUSTRALSKÝ TYP – REFERENCE
– Kelley, Ralph B. DVSc. Sheepdogs: Their Breeding, Maintenance and
Training, Angus & Robertson, Sidney, Australia 1994
– Cavanagh, Rod Australian Sheepdogs: Training and Handling, The Book
Printer, Victoria, Australia 1990
– Hartley, C.W.G. The Shepherd’s Dog, Whitcombe & Tombs LTD,
Wellington, New Zealand 1972
– Bray, Joan Border Collies, Kangaroo Press, New South Wales, Australia 1993
– Vidler, Peidje The Border Collie in Australasia, Gotrah Enterprises, Kellyville, Australia 1983

BRITSKÝ TYP – REFERENCE
– Holmes, John The Farmer’s Dog, Popular Dogs Publishing Co. London 1984
– Ascroft, Patricia The Border Collie: Sheepdog Extraordinary, Times Longbooks, Isle of Man, Scotland 1965 McCulloch, John Herries Sheep Dogs and their Masters, The Moray Press, Edinburgh, 1946
– McCulloch, John Herries Border Collie Studies, Robert Diniddie & Co. LTD, Dumfries, Scotland 1950
– Longton, Tim & Hart, Edward The Sheepdog: Its Work and Training, David and Charles, London 1976
– Quarton, Marjorie All About the Working Border Collie, Pelham Books, London, 1986
– Billingham, Viv One Woman and her Dogs, Patrick Stephens LTD, England 1984
– Illey, Tony Sheepdogs at Work, Dalesman Books, North Yorkshire, England 1978
– Hart, Edward The Hill Shepherd, David and Charles, London, England 1977
– Jones, H.Glyn & Collins, Barbara A Way of Life: Sheepdog Training, Handling and Trialing, Farming Press, Ipswich, England 1987
– Halsall, Eric Sheepdogs: My Faithful Friends, Patrick Stephens LTD, Cambridge, England 1980
– Halsall, Eric Sheepdog Trials, Patrick Stephens LTD, Cambridge, England 1982
– Combe, Iris Collies of Yesterday and Today, J.B.Offset Printers, Essex, England 1972

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *