Křížem krážem barevnými pigmenty a genetikou základních barev BOC

Veronika Tvrdá

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Border collie patří k plemenům s velmi variabilním zbarvením. Povolena je takřka jakákoliv barevná kombinace. Nesmí však převládat bílá; ta více či méně kopíruje tzv. irský vzor.
Barvy srsti jsou tvořeny dvěma pigmenty (černým a žlutým), případně jejich absencí vzniká bílá. Platí, že světlejší barva překrývá tu tmavou – takže nejsou barevné plochy na bílém pozadí, ale bílé znaky na barevném. Podobně žlutý pigment překrývá černý.
Oba pigmenty mohou nabývat několika různých odstínů. Žlutý feomelanin zabarvuje srst od světlounce krémové (štěňata na první pohled někdy vypadají skoro bílá) přes žlutou, oranžovou až po mahagonovou (viz např. u irského setra). U border collií se intenzita žlutého pigmentu nijak neřeší ani nerozlišuje.
Černý pigment se nazývá eumelanin, ovlivňuje barvu srsti a sliznic. Působením různých genů se dá měnit jeho zabarvení na hnědou, modrou či lila. Speciálním případem “ředění” eumelaninu je merle. Tento gen způsobuje, že v srsti vznikají oblasti snížené pigmentace (pigmentu se produkuje méně). Ty se střídají se skvrnami plné pigmentace (tzv. plotny). Pokud by gen pro merle zdědil pes od obou rodičů, pak hovoříme o double merle. Na většině plochy těla by došlo k úplné ztrátě schopnosti produkovat pigment – což může způsobit celou řadu dalších potíží, nejčastěji slepotu či hluchotu. Proto je u nás křížení dvou merle jedinců zakázáno!

Jednoduché barvy
Zpátky k základním barvám. Pes může být jednobarevný anebo mít pigmenty oba. Čistě žlutý je pes, který nese dvě recesivní alely “e”. Taková barva se nazývá australská červená (synonymum ee-red) a typickým představitelem této barvy je zlatý retrívr. Pokud má pes alespoň jednu dominantní alelu E, na zbarvení se bude více či méně podílet eumelanin.
Chceme-li jednobarevného psa bez příměsi žlutého pigmentu, musí nést alespoň jednu alelu dominantní černé – K. Ta blokuje produkci feomelaninu. Srst se tedy barví pouze černým barvivem. Na něj můžou působit dva geny, B (brown, hnědá) a D (dilution, modrá). Pro oba platí, že je pes musí zdědit od obou rodičů. Má-li jenom jednu kopii, pes je pouze (genetickým) nositelem této barvy. Zbarvení lila se získá působením hnědé a modré současně. Všechny tyto čtyři “základní” barvy (černá, modrá, hnědá, lila) lze obohatit o merle gen (názvy zbarvení jsou pak blue merle, slate merle, red merle a lila merle). Dohromady je to tedy zatím devět zbarvení, u nichž figuruje pouze jeden pigment (4x základní barva, 4x merle, 1x australská červená).

Blue merle (Absolute Winner
Nica Bohemica)

Složené barvy
Pokud pes nenese ani jednu kopii dominantní černé (K), o slovo se přihlásí i druhý pigment – feomelanin.
Existuje nepřeberné množství možností, jak se může vzájemné působení těchto dvou pigmentů projevit. V zásadě se buďto pruhovaně míchají po celém těle (brindle neboli žíhání), nebo jsou od sebe víceméně oddělené (sable, pálení) anebo se střídají i v rámci každého samostatného chlupu (vlčí zbarvení – aguti, typický třeba elkhound). U borderek se s žíháním střetneme zřídka, aguti je ještě vzácnější. Proto je můžeme z tohoto článku vynechat a zaměřit se na podstatně běžnější barvy – sable a pálení.
Jakmile jsou dveře otevřené pro produkci obou pigmentů (tedy je přítomná aspoň jedna dominantní alela E, současně není přítomná dominantní alela K), naše pozornost se může stočit na lokus A. Ten určuje, kde a jak se oba pigmenty produkují. Dohromady jsou známé minimálně čtyři základní varianty tohoto genu (označují se indexovým písmenkem), u borderek se v zásadě objevují dvě – sable a pálení. Sable “ay” je dominantní. Stačí zdědit ji jen od jednoho rodiče a srst psa bude z většiny zbarvená žlutým feomelaninem. Někdy může vypadat k nerozeznání od australské červené. Rozdíl bývá na první pohled vidět na čenichu – nosní houba ee-red psů má tendenci pigment ztrácet, působí “vyrudle”. Pouze sable si udrží čistě černý (modrý, hnědý, lila) nos a ve stejné barvě lze také najít aspoň sem tam nějaký chlup po těle. Jestliže pes od obou rodičů zdědí “at”, bude pálený (anglicky tan). Žlutá srst se omezí na znaky v oblasti hlavy, tlapek, hrudníku – typickým představitelem je třeba dobrman. Narozdíl od něj se můžou borderky lišit co do intenzity žlutého odstínu i tvarů pálených znaků, zejména na hlavě bývá značná variabilita v rozsahu žluté i do ní zasahující černé masky.

Modrá (Ailin z Keblických strání)

Aby toho nebylo málo, existují další mezistupně. U většiny z nich ani není přesně jasné, jak jsou vlastně geneticky tvořené. Pálení se může rozlézt a z původně krásně trikolorního novorozence vyroste dospělý pes připomínající svým zbarvením německého ovčáka – tato varianta pálení se nazývá sedlová. Černá srst může postupně zesvětlat a v dospělosti ponechat světlou podsadu (často se lze setkat s označením dark sable nebo seal s pálením – ani jedno není úplně přesné, nicméně genetická podstata je zatím neznámá). V případě nejasností lze psa kdykoliv geneticky otestovat.

Sable (Feel Free Mintaka)

Závěr
Genetika umí být ošemetná a v případě tak složitého procesu, jakým je produkce pigmentu, je v podstatě nemožné obsáhnout všechny varianty a možnosti. V tomto článku jsem se zaměřila na úplný základ tvorby základních typů zbarvení dle působících genů. Dohromady jich je 25 – 4x základní barva / s pálením / sable, 4x merle / s pálením / sable, 1x ee-red. Kdo chce, může ještě dále násobit třeba přítomností tečkování v bílé srsti (platí, že heterozygot je tečkovaný mírně, homozygot rozsáhle) nebo započítat i spornější zbarvení jako seal nebo falešné pálení. To už by však přesahovalo rámec tohoto článku. Doufám, že pomůže osvětlit fungování genetiky ve zbarvení border collií.

Více podrobnějších informací naleznete na „barevném“ webu barvy.weebly.com .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *