Život s hluchým psem aneb Popelnicová Ennie

BORDERHOLIC 32 – 1/2016

Byl hezký teplý den a já si užívala na zahradě. Šla jsem si na chvíli lehnout do měkké trávy, která byla ve stínu. Z ničeho nic jsem cítila, jak mě někdo uchopil a někam mě vedl. Říkala jsem si super, jdeme asi na procházku, ale nastoupili jsme do nějakého vozu. Bylo to tam velmi zvláštní, pořád se to nějak hýbalo, doleva, doprava a najednou se zastavilo. Otevřeli se dveře a já viděla, jak zachází slunce. Bylo už šero a my jsme došli k nějakým velkým krabicím, kde to hrozně smrdělo a nikdo tam nebyl. Ta vysoká postava, která chodila po dvou, mě tam nechala uvázanou.
Ze začátku jsem si říkala, že jde asi do obchodu. Jenomže pak už byla tma a já už ani nevěděla co se děje. Usnula jsem a probudila se k ránu. Otevřela jsem oči a stáli nade mnou zase ti dvounozí, ale ti samí to nebyli.
Cítila jsem v nich úplně něco jiného, uchopili mě a zase vzali do auta. Přijeli jsme k nějaké bráně, kde jsem cítila samé ostatní pejsky. Hned jak jsme vystoupili tak mě zase odložili do nějakého kotce. Usnula jsem a k večeru si pro mě zase přišli. Vzali mě do nějaké místnosti, kde byla samá světla. Tam mi píchli velikou injekci a dali mi nějaký prášek. Celých 13 dní jsem byla v tom kotci, kde byli i ostatní pejsci.
Ale co se stalo, přišla pro mě slečna, která mě krmila a vzala mě s sebou do náruče. Přešli jsme venek a přišli zase do nějaké místnosti, kde byla jedna menší dvounožka. Ta si mě vzala hned do náruče a začala pusinkovat, tohle jsem snad nikdy nezažila, bylo to neuvěřitelně krásné. Položila mě na zem a zavolala něco jako „pocem“. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale vynořil se takový veliký hnědý pes. Byl obrovský a jmenoval se canisterapeutický pes. Měl to takhle napsané na vestičce.
Doufám, že jí nebude vadit, že jsem hluchá, protože kvůli tomu mě přeci vyhodili. Ta slečna mě vzala ven na trávu, kde jsem běhala s tím velikým psem. Najednou si podaly ty dvě dvounožky ruku a řekly si nashledanou. Šli jsme zase do velikého vozu a jeli pryč. Ten den byl pro mě velice náročný, přešla jsem z místa na místo, kde jsem to vůbec neznala. Uviděla jsem takový obří dům, kde se otevřely dveře. Těm dveřím se říkalo domov.
Doufám, že jste si tenhle příběh přečetli a už víte, proč jsem Popelnicová kráska Ennie. Jinak teď se mám dobře. Maminka o mě pečuje a pořád děláme nějaké blbosti. Jsem hrozný skokan, prý jsem ta nejlepší fenečka, kterou kdy měla.
Proto říkám, jestli chceš udělat radost někomu, ale i sobě, tak NEKUPUJ ale ADOPTUJ.

Jelikož se mě hodně lidi ptá, jaké to je žít s hluchým psem a jaký je normální den takto hendikepovaného psa, ráda bych na to odpověděla zkrácenou verzí. Začnu tedy u normálního pracovního dne. Ráno, když Ennie vstane, leží se mnou v koupelně, dokud neudělám ranní hygienu. Následuje ranní venčení v podobě vypuštění divé zvěře. Sejdeme schody, já otevřu dveře a oba moji psi vyběhnou ven a konají. Když odejdeme za barák, tak se začnou honit po celém dvoře a Ennie u toho začne štěkat. Po vyvenčení se odebereme domů, kde musím En osprchovat podvozek, protože ho má špinavý. Zavírám vchodové dveře s tím, že jim říkám „Za pár hodin se vrátím“. Ennie jen ručně ukazuji a hladím.

Po cca 6ti hodinách přijdu domů. Otevřu dveře a vylítne na mně hnědá velká příšera jménem Gary. Při přivítání Garyho hledám malou Ennie, když jí najdu, nechám jí stále spát, ať se mě nelekne. Jakmile se Ennie vzbudí, hledá mě po bytě a skáče mi do náruče, jakoby mě neviděla celý život. Nejhezčí na přivítání je Ennin úsměv, při kterém je to to nejroztomilejší stvoření na světe. Jakmile odhodím batoh ze školy,beru do ruky obojek, který jim přetáhnu přes hlavu. Celí natěšení utíkají ze schodů dolů a stojí u schránek.

SEDNI!


Když otevřu dveře od baráku a psi zjistí, že jsou na vodítkách, chovají se jako tažní koni. Po tomhle dostanou vyhubováno a už se chovají jako mladé celebrity. Krásně chodí u nohy a ani si neodběhnou na malou. Dojdeme k louce, kde nás většinou čeká nějaký psí kamarád a já psy vypouštím z vodítka. Ennie se rozběhne všechny pozdravit a při vracení má klacek v hubě. Projdeme krásnou louku a vyrážíme do lesa. V lese se chová jako normální pes. Občas se v půlce zastavíme a něco pocvičíme.

LEHNI!

Cca po 2 hodinách vyjdeme opět na louku, kterou jen rychle přeběhneme domů. Při příchodu domů vykoupu Ennie a ta si jde na chvíli schrupnout, bohužel to netrvá dlouho a ona mi donese tenisák ve stylu „vezmi ten balon a hoď mi ho daleko“. Po opakovaném vyhození z pokoje, když se učím a nemám čas jí házet balonek, jdu pro ni a vezmu si ji na klín. Zavírám sešit a říkám „jdeme ven?“.
Když dojdeme z malé procházky domů, sedí u stěny a chtějí večeři. Jdu k vaně a beru maso. Dávám ho do misek a krájím zeleninu, kterou tam přidávám. Vezmu misky a pokládám na zem – když se na mě psi dívají, zda už můžou, mávnu rukou a oni se vrhají rovnou do misky plné masa. Potom co dojí, vezmu jim misky a položím je na kuchyňskou linku. Ennie leží na posteli a už chrápe.

K NOZE!

Kolem desáté jdeme ještě naposledy ven a pak se ukládáme ke spánku. Život s hluchým psem, je úplně stejný jako s normálním psem. Občas je to těžší, občas lehčí. Má to svá pro a proti, která jsou u každého psa. Největší riziko je vběhnutí do cesty a ztracení se. Kdyby mi Ennie vběhla do cesty, myslím, že by ji hned srazilo auto, protože ona neslyší odkud které auto jede. Při ztracení už takový strach nemám, jelikož má výborně vyvinutý čich a došla by domů, pokud by jí nikdo neukradl. U nějakých triků to je občas těžké, protože mi dochází nápady na nějaké znaky, ale to se vždy nějak zvládne. Nejlepší to je asi u agilit a u coursingu, kde díky svému hendikepu neslyší okolní zvuky a je tak na rozdíl od spousty jiných psů v klidu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *