FLYBALL

Sabina Koubková

Když jsem byla požádána, abych napsala co je flyball, myslela jsem si, že je to vtip. Vždyť ho všichni znáte. Jak mám psát o něčem, o čem každý ví a bylo toho napsáno tolik? Půlka z vás ho bude milovat a chválit a půlka z  vás nesnášet a kritizovat. Tak budu psát z  mýho pohledu – aneb z pohledu člověka, který flyball miluje. Kritikové můžou rovnou otočit na další článek, za pravdu vám totiž nedám.
Zpět tedy k  tomu, co je flyball…
Flyball je sport.
Flyball je týmový sport.
Flyball je adrenalinový týmový sport.
A to vysvětluje vše. Prostě je to sport.
S  krásami i riziky, jaká sporty obnáší. Našim cílem není mít vystresované, nemocné psy, jak často od neznalců slýchám. Vše je o přístupu majitelů! Naše borderka ve dvanácti letech úspěšně závodila na Mistrovství Evropy, nemá vylámané zuby z boxu, nemá zničené klouby a ani není labilní, přestože se flyballu věnuje aktivně více než deset let.

Ano, zranění se v flyballu objevují. Jak jsem psala na začátku – je to sport. Ale cílem nás všech je tato zranění eliminovat. Stále pro nás je pes náš parťák a nebýt jeho, tak ani my se flyballu věnovat nemůžeme. Oproti některým majitelům psů máme jednu výhodu. Uvědomujeme si, že se psem sportujeme a proto se snažíme zraněním předcházet. Ne, je vytvářet. Pro nezasvěcené naši psi vlastně nic neumí. Ale kde je pravda? Je flyball jen o tom, aby pes přeskákal překážky a přinesl míček? Je nejlepší ten pes, který míčky miluje, aneb (jak se o flyballácích říká) má místo mozku tenisák? Proč nám vadí, když někteří flyball shazují a kritizují?

foto: Zdeněk Korint

Na startu stojí čtyři psi, které flyball baví a chtějí běžet. Samozřejmě, že tam můžete mít čtyři uštěkané, uskákané nerváky. My ale takové psy nechceme. (On k tomu člověk postupně dojde sám, že držet takového psa na startu je o jeho psychické i fyzické zdraví.) My chceme psy, kteří se i přes svůj chtíč a touhu běžet dokáží soustředit a být v klidu. Kteří svojí energii neplýtvají zbytečně, kteří se nerozptylují. Jen klidný, soustředěný a vyrovnaný pes dokáže podat maximální vyrovnaný výkon. (Dám ruku do ohně, že opravdoví flyballáci dokáží být ve větším klidu než psi těch, kteří nás kritizují.) Následuje zdolání čtyř překážek. Pro neznalce – prostě snadná rovinka. Pro nás sledování odrazu, výšky a dopadu skoku. K čemu mi je pes, který skáče zbytečně brzy či zbytečně vysoko a díky tomu ztrácí rychlost? I to my psy učíme. Samotný box je něco, co všichni chápou, že se pes musel naučit. (Dle našich kritiků je to totiž jediné, co se na flyballu pes učí.) Principem není, aby pes vzal míček bezhlavě, ale naopak, aby si neublížil. Aby i v maximální rychlosti dokázal své pacičky ovládat. V případě, že pes míček nechytí a ten se mu zakutálí, potřebujete psa, kterého dokážete přesvědčit, aby míček nechal být a běžel za vámi. Nebo naopak aby si ho našel i třeba za boxem a následně se vrátil na dráhu. Stále potřebujete, abyste to byli vy, kdo rozhoduje, co je v dané situaci nejlepší. Flyball je prý velmi snadný, protože psa odměňujeme míčkem téměř okamžitě. Pro laika to tak asi působí. Ale my nechceme, aby získání míčků bylo pro psa tou pravou odměnou. Nastává pak totiž problém, že pes pro míček běží rychle, ale k  psovodovi se fláká. My ale chceme, aby běžel plnou rychlostí od nás, i plnou rychlostí k  nám. Pes, pro kterého je míček vším, se nechce vracet zpět. Pes, který je nesebevědomý a závislý na páníčkovi, nechce běžet pro změnu od něj. Konečnou fází je samotné střídání psů. Pes běží od boxu a proti němu plnou rychlostí běží druhý pes, který je navíc následovaný svým psovododem. Naopak první pes má v tlamě hračku a svého psovoda několik, v tuto chvíli přibližně deset, metrů před sebou. Opět je potřeba zdravé sebevědomí. A to zvláště ve chvíli, kdy druhý psovod svého psa pustí dříve a psi se míjí ne v bráně, ale na překážkách širokých 61cm. (Což je pro představu polovina překážek na agility.)

Takže ano, máte pravdu – flyball je velmi snadný, pokud jej neděláte pořádně. Stejně jako agility již dávno není o tom překonat 20 jednotlivých překážek. Stejně jako stopařina již není o tom, zda pes dojde do cíle. Stejně jako vrcholem dogdancingu není to, že pes umí couvaný slalom. Flyball dávno není o tom vypustit a přivolat psa. Ano, dá se tak dělat, stejně jako se dají dělat ostatní sporty „jen tak“. A jak je to vlastně s  tou fyzičkou lidí a psů? Ve čtyřčlenném družstvu v  sobotu, kdy je obvykle méně běhů, pes běží 12x 50 metrů plného sprintu. Navíc ještě běhá tréninky, na kterých si zaběhne dalších přibližně 4x 25 metrů a 4x 50 metrů. Během pěti minut tedy pes běží 1x 25 metrů a 4x 50 metrů. Psovod se fláká, ten běží pouze 12x 25 metrů, plus opět přípravu. K  tomuto si ještě přidejte druhý den a zjistíte, že zase taková flákárna to není.

Tak toto byl výpis pro ty kritiky, kteří se nevrhli na následující článek s  přesvědčením, že prostě budu psát hlouposti, protože flyball prostě je nebezpečný, psi nic neumí a my ze psů děláme labilní jedince. A info pro ty ostatní. Co to flyball je? Je to hlavně týmový sport, ve kterém jde o to užít si zábavu společně. Nezačíná a nekončí na dráze. Tým jsme i mimo parkur. Nejdůležitější je bezpečnost psů, jestli běhají za 4 sekundy nebo za 5 sekund roli nehraje. I v té nejposlednější divizi člověk zažívá stejný adrenalin jako ti v  té první. Každý pes je jiný, každý člověk je jiný. Popis zde byl psán pro ideálního psa, ke kterému všichni směřujeme. Ale každý nějak začínal. A i když váš pes bude na startu šílet, neznamená to, že je špatný. Jen s  ním budete mít více práce a z  parkuru budete chodit ještě více unaveni. Každý sport má svá pro a proti. Nikdy nebude sport, který osloví všechny. Ale hlavní je, aby vše, co jsme dělali, dělali všichni hlavně s rozmyslem a s ohledem na to, že nejde o nás, ale o naše psí parťáky. Že těm je jedno, jestli mají doma jeden pohár nebo deset. Bude-li daný sport bavit nás, bude bavit i naše psy.